Svátek má: Alžběta

Politika

Velikost textu:

Jan Schneider: Orlové much nelapají

Jan Schneider: Orlové much nelapají

Podle vyjádření ruské administrativy vyznamená ruský prezident Vladimir Putin českého písničkáře Jaromíra Nohavicu Puškinovou medailí za „zásluhy o upevnění přátelství mezi národy“.

Jan Schneider
28. října 2018 - 10:10

V této době, kdy se mediální pozornosti dostává spíše negativním zprávám, všeobecně zvyšujícím napětí, cítí mnoho kazišuků potřebu hodit vidle i do této veskrze pozitivní zprávy, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jan Schneider.

Proč by měla být tato zpráva veskrze pozitivní? Nu, pro ty úzkého ducha a žádné představivosti dlužno asi dovysvětlit, že přátelství mezi národy ubírá kyslíku válečným štváčům, a že kdo nezná dějiny, je nucen je opakovat. Tento výrok znají i mnozí hybridní propagandisté, ale citují ho tak rychle, aby mu nebylo možno porozumět, protože oni mu vlastně nerozumí ani když se říká pomalu. Gramotná část obyvatel ale ví o hrůzách válek nejen minulého století, a tuší, že dobré je vše, co lidstvo od nich vzdaluje – právě aby si tuto lekci nemuselo zopakovat.

Nicméně existují tací, kteří písmenka znají, slabiky spárují, slova umí řadit, ale smyslu v nich není. Tedy kloudného smyslu. Třeba jakýsi Jiří Hlavenka se rozepsal v článku „Nohavica a Putin“, z něhož stojí za to ocitovat podstatnou část:

„Jaromír Nohavica si samozřejmě zaslouží ruské ocenění za zprostředkování ruské kultury k nám: všechna ta 'ruské' ale patří s velmi malým r na začátku. Bez Nohavici by jména Bulata Okudžavy a zejména Vladimíra Vysockého znalo asi jen pár zasvěcenců, a jen díky němu víme, že i v ujařmené zemi se našlo pár svobodných duchů, kteří do svých básní a písní vtělili protest proti všemu špatnému tehdejšího režimu. Proti útlaku, nesvobodě, násilí, proti lhaní jako principu vládnutí, proti vyzvedávání hlupství proti vzdělanosti, proti tuposti byrokratického vládnutí... Jenomže přijmout ji z rukou Putina je výsměch právě těmto dvěma velikánům; kdyby byli naživu, bojovali by svými verši proti putinismu stejně tak jako protestovali proti bolševismu.“

Autor je přinejlepším ideologický dadaista. Jeho poťouchlost o „velmi malém r“ na začátku slova „ruské“ má zřejmě cosi pejorativního naznačit, ale tím jeho snaha končí.

Autor toho opravdu mnoho neví ani o přenosu ruské kultury k nám, protože kromě překladů mnoha literárních děl nejen té doby (včetně opusů právě Okudžavy a Vysockého) přímo písně nejen těchto dvou velikánů, v geniálních překladech Milana Dvořáka, zpívala šansoniérka a herečka Zuzana Talpová se Stanislavem Oubramem a s Markem Vašutem v citlivém doprovodu kapely (Michal Hromek, Vadim Petrov a další). Ostatně Zuzana Talpová ještě předtím, než se moc „přelila“, dostala  z perestrojkového SSSR za to nějakou podobnou medaili.

A co tvrzení, že se v „ujařmené“ zemi našlo „pár“ svobodných duchů? Bylo jich mnoho, a dokonce vydávali desky (nejen Vysockij a Okudžava, ale i Tokarev, Rozenbaum, Severnyj, Šandrikov a další). A nezpívali jenom o nešvarech, ale i o lásce k vlasti, o těch, kteří za ni bojovali (včetně samotného Okudžavy), a oslavovali ty, kteří za ni padli. A vlastně i za nás.



Výtečný argument si vycucal z prstu autor článku na závěr. Kdyby prý byli Okudžava s Vysockým naživu, bojovali by svými verši proti putinismu ... Na to se nedá říci opravdu nic, tak silné a drtivě přesvědčivé to je … leda snad ono slavné, že kdyby byly kdesi ryby, nemusely by být rybníky. Výsměchem zmiňovaným velikánům je spíše tento kádrovací pamflet, který by možná poskytl oněm velkánům jistou inspiraci, jak tématicky rozšířit svůj repertoár.

Osobně si však myslím, právě proto, že to byli velikáni, ponechali by umouněného kádrováčka i s jeho pamfletem nepovšimnuta, právě proto, že orlové much nelapají, uzavírá komentář Jan Schneider.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)