Svátek má: Radana|Radan

Politika

Velikost textu:

Jaroslav Bašta: Čeho bychom se měli obávat?

Jaroslav Bašta: Čeho bychom se měli obávat?

To je název pozoruhodného sborníku 150 esejů předních světových vědců, který uspořádal John Brockman, zakladatel nadace Edge, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Jaroslav Bašta
29. září 2018 - 20:50

Odborníci se v nich vyjadřují k otázkám budoucnosti naší civilizace, které je znepokojují. Škála jejich obav je skutečně široká a pojednává o problémech, na které občas s hrůzou pomýšlíme – třeba o riziku zničující jaderné války až po hrozby, na něž jsme až doposud nepomysleli, protože je neznáme.
   
Protože v tomto podzimním čase všude v naší republice zuří volební kampaň, zaměřil jsem se na několik příspěvků, které pojednávají o politice, volbách a moderních technologiích. Vyplývá z nich jistá útěcha, že nejen my žijeme v totálním blázinci.
   
Haim Harari si všímá nezamýšlených a náhodných důsledků používání moderních technologií na politiku. Ačkoliv se náš svět stal komplikovanějším a řešení problémů časově náročnější, často přesahující dlouhá desetiletí, časový horizont politiků na Západě málokdy přesahuje horizont příštích voleb, tedy čtyři roky. Zároveň rozsah jejich poselství veřejnosti se z původních 140 stránek v 19. století a 140 řádek ve století dvacátém zkrátil na Trumpových 140 znaků. Obsahová stránka sdělení ustupuje vizuálnímu dojmu, totéž platí o znalostech a schopnostech politiků. Když to doplní médii obsedantně prosazovaná transparentnost, která mimo jiné znamená téměř povinné zveřejňování utajených a důvěrných informací. H. Harari se dokonce obává, že v budoucnu budou politici nuceni ve jménu transparentnosti zveřejňovat výsledky a fotografie své poslední kolonoskopie. Když sleduji zájem novinářů o zdraví našeho pana prezidenta, začínám obavy pana Harariho plně sdílet. Důsledkem toho pak je, že schopní a úspěšní lidé se vstupu do politiky vyhýbají.
   
Bruce Parker (jinak specialista na tsunami) si všímá, jak veřejný prostor ovládla povrchnost, která prosazuje emoce místo logiky, sebestřednost místo tolerance a schopnosti vydělat peníze místo pravdy a porozumění. Přestože oficiálně chceme, aby zvolení úředníci byli inteligentní lidé, kteří se starají o to, co je nejlepší pro národ (nebo celý svět), volené administrativní pozice (a to na všech politických úrovních) jsou jediné, které na kandidátech nevyžadují splnění jiných kritérií, než je minimální věk. Nepotřebuje mít vysokoškolský titul ani předchozí úspěšnou kariéru. Jen musí přesvědčit lidi, aby je volili. Nejsnáze pak uspějí neinformovaní či přímo hloupí kandidáti, budou-li mít dostatek peněz na velkoplošné plakáty a krátké klipy, v nichž se stylizují na filmové hrdiny.
   

Andrew Lih si všímá fenoménu, kolem kterého se u nás již také rozvířila velmi vášnivá debata, tedy sociálních médií. Výmluvný je titulek jeho příspěvku: „Je nová veřejná sféra... Veřejná?“ Píše mimo jiné o Facebooku a Twitteru. Na rozdíl od našich zkušeností jej neznepokojuje cenzura, ale nemožnost něco na něm zpětně nalézt. Konstatuje, že Facebook je ze své podstaty soukromý, takže něco na něm hledat a zkoumat téměř nelze, a to ani pro autory svých vlastních příspěvků. To, že ve své české verzi se stal eldorádem udavačů a samozvaných cenzorů, už je jen ta pověstná třešnička na dortu.
   
Svůj výběr z četby esejí bych zakončil varováním Franka Wilczeka, nositele Nobelovy ceny za fyziku, který se obává, že promarníme skvělé příležitosti, jež nám nabízí současný rozvoj vědy. Analogie nachází v pádu říše Západořímské, protože tehdy také došlo k odklonu duševního úsilí od vynalézání k vykořisťování, oslabení nepřetržitým válčením a zvyšující se (importovaný) náboženský fundamentalismus. Tehdy zavinily dlouhou dobu temna, a totéž nám hrozí dnes.
    
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)