Svátek má: Hedvika

Politika

Velikost textu:

Koněv – přízrak z pozapomenuté minulosti

Koněv –  přízrak z pozapomenuté minulosti

Některé věci i situace na první pohled nevypadají zrovna jako něco, co by nám mohlo být k užitku. Je to někdy ale jen zdání. Mohou  být a  také jsou pro mnohé z nás prospěšné, jenže trochu jinak. Patří k nim i nekončící dění kolem pomníku I. S. Koněva.

Vladimír Čermák
24. září 2019 - 07:20

Asi některé z vás bude zajímat proč a také to, jak to s Koněvem vlastně bylo a je. Může to snad být k něčemu dobré? Prvním zřejmým důkazem pro takové tvrzení je to, že se někteří z našich spoluobčanů díky tomu začali více zajímat o nedávnou minulost. Tedy o to, co se nedozvěděli o našich dějinách ve škole i v médiích, a o čem se tam stále mlčí. Kolem Koněva je takových mezer více než dost, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Celou dobu co sleduji tento spor, si říkám, zda někdo konečně vzpomene na jeho roli při vzestupu L. Svobody. Důstojníka, který až do Dukly hrál v české zahraniční armádě spíše druhořadou roli, navíc poznamenanou jeho spoluprací s NKVD. Teprve na Dukle, kde Koněv suspendoval generála Kratochvíla z funkce velitele armádního sboru pro neposlušnost (odmítl hnát vojáky na jatka proti opevněným Němcům), se Svoboda stal – bez souhlasu Londýna – důležitou osobností.

Podle tehdy platných pravidel však potřeboval velitel frontu (Koněv) ke jmenování nového velitele souhlas české vlády v Londýně. Jeho povýšením na velitele Koněv ignoroval pojistku, kterou si londýnská vláda jistila, že nedojde ze strany ne vždy kompetentního sovětského velení právě k takovým událostem, jako byly ty, k nimž došlo na Dukle. Bez tohoto zasahování do tehdejších čsl.-sovětských vztahů ze strany Koněva by se asi našim vojákům z Východu později neříkalo svobodovci, ale (možná) kratochvílovci. Bylo by ovšem také o několik tisíc přeživších českých vojáků více. V Únoru 1948 by pak nejspíše armáda hrála zcela jinou roli a naše dějiny v té době& i později by vypadaly prostě jinak. Rozhodl o tom svévolně však Koněv.  

Podobně to mohlo být i v roce 1968, kdy jako šéf inspektor sovětské armády,& předložil tehdejšímu velení sovětské armády návrh opatření k dalšímu působení této mocenské složky na čsl. území. Brzy potom následoval Srpen a dvě desetiletí okupace. Jakou roli v tehdejších dějích sehrál, o tom se ale mlčí a archivy sou nepřístupné. Problém lepšího porozumění minulosti – tedy třeba i pozitivních účinků sporu kolem sochy - lze však dokumentovat i na rozboru dění kolem zmíněného pomníku. 

Mnozí z těch, co vývoj kolem „Koněva“ sledují, bylo nuceno si „oprášit“ své, často už zteřelé a pozapomenuté vědomosti o tom, kdo vlastně byl tento už dávno (před 46 lety) zemřelý jedinec. Co dobrého i špatného udělal, a proč je kolem něj teď tak živo. Tedy i o událostech, do kterých se kdysi Koněv zapletl. To může mít pro tyto lidi jistý pozitivní dopad, protože studium minulosti je často u mnohých lidí úzce propojeno s vnímáním toho, co se právě děje.

Ne nadarmo se říká od doby Herodota, že historie je učitelkou moudrosti, byť někteří si to pletou s tím, že učitelem jsou snad historici. Navíc nejde v tomto případě jen o nás Čechy, ale i o Rusy, kteří jsou dlouhodobě masírováni různými mýty a dezinformacemi o tom, co se poměrně nedávno i dávno dělo. Mnozí z nich, kteří se takto dozvědí o tom, co se děje na dejvickém náměstí, si třeba položí otázku, proč se to děje. Proč po tolika letech dochází hodně daleko někde od nich– tedy v Praze - k diskusi o tom, kdo byl doopravdy Koněv, a co vlastně způsobil.



Notabene pro Rusy dlouhodobě utvrzované v přesvědčení, že Den pobědy je jejich největším svátkem, to může být docela důležité. Fakt, že od té doby už uplynulo 74 let, tedy čas, v němž se již vystřídaly tři generace, je v ruské zemi degradován na něco druhořadého, nepodstatného. Něco, co svým významem nedosahuju ani po kotníky k tomu, co se odehrálo v době otěčestvenoj vojny. Jenže tak to není. Podstatné je a bylo jen to, co se skutečně stalo. Ne to, co si propagandisté a jiní manipulátoři dějin o tom vymysleli.
   
Do střetu kolem pomníku maršála se už zapojili se značnou vehemencí nejen veřejní činitelé z Prahy 6, diplomaté z velvyslanectví RF, ale i člen ruské vlády, dcera maršála a řada jiných. Nemluvě o větším počtu osamělých jedinců, z nichž jeden se prý dokonce připoutal k pomníku aby dokumentoval své odhodlání zabránit odvozu pomníku na jiné místo, byť něco takového aktuálně ani nehrozilo. Asi si neuvědomil, jak velký může být pro dejvickou radnici problém přemístit v Praze jednu věc jinam a jak je to náročné na logistiku! 

Přitom jádrem problému stále je a také zůstává pravdivá interpretace událostí, k nimž došlo v již poměrně vzdálené minulosti. Zdá se, že o Koněva samotného u řady účastníků tohoto sporu až tak nejde, a že výklad minulých událostí, tedy i aktivit lidí, kteří se jich zúčastnili atd. atd. je velmi náročná záležitost. Porozumět motivacím obhájců statusu quo, tedy ponechání sochy na původním místě, není za těchto okolností vždy snadné.

Jedna věc je být pouhým pozorovatelem a dívat se z okna nějakého okolního bytu či z blízké lavičky na takovou sochu znázorňující – dobovým způsobem – údajného hrdinu, kterým Koněv při součtu veškerých jeho pro a proti nebyl. Anebo být tím, kdo si je vědom důsledků takového zpětného přehodnocování a zkusit hodnotit s tím související věci z pohledu člověka, kterého opravdu zajímá, jak to skutečně bylo. Lze sice porozumět dceři, která svého otce vidí prizmatem dítěte či dospívající ženy a Ivana Koněva pamatuje jako laskavého dědu, že chrání jeho památku. Tak byla přece vychována a je svému předkovi za leccos vděčná.


Těžko lze ale pochopit ruského ministra, který by měl být trochu erudován v historii své země, že se zastává mýtu, který byl kolem Koněva vytvořen v době, kdy minulost jeho země byla zkonstruovaná právě z takových mýtů a mnoha lží. Pro politika jeho kalibru je to také o důsledcích, které by náprava chyb v uvažování lidí o této minulosti mohla mít. Podobá se to totiž hře na vytahování karet pod konstrukcí, které na jejich hromádce vystavil někdo jiný (tzv. „záchod“). Historie druhé světové války se takové konstrukci hodně podobá, a sovětská historie více než jiné. 

Faktem je, že mnozí Rusové se už dříve pokusili, počínaje perestrojkou, lépe se orientovat v tom, co jejich společnost v době války a po ní potkalo tím, že vytáhli jednu kartu a shodili tím celou konstrukci. Od té doby se však leccos změnilo ve prospěch přepisování dějin. Změnilo se však – aspoň u někoho - vnímání minulosti, včetně pohledu na kdysi slavné a stále oslavované lidi z jejich historie. Památník obětem kulturní genocidy, kterou spustil Stalin a jeho komanda ještě před válkou - tedy velkého, dodnes nespočítaného počtu obětí jeho tyranie - nicméně zůstal jen torzem v podobě balvanu s nápisem na Ljubjanské ploščadi, ačkoliv se měl stát základem pomníku věnovaném jejich památce.

Sochy některých zločinců, kteří se na ruské společnosti těžce provinili (jako byl třeba Stalin a jeho lokajové) zmizely z mnoha měst i vesnic někdejšího SSSR již po roce 1956, ale sochy jiných, včetně Lenina tam většinou zůstaly stát. Vojáci hájící svou vlast v nesčetných bitvách se svých památníků většinou dosud nedočkali, včetně toho, že se v tamějších školách se dějiny Ruska ve XX. století učí stále trochu jinak, než jak skutečně proběhly. A to navzdory snahám některých Rusů (jako byl třeba spisovatel Solženicyn), kteří to zkoušeli v mezích svých možností minimalizovat.

Ostatně ani my Češi nemusíme v tomto ohledu Rusům až tak moc vyčítat. Co se děti a mládež dnes dozvídají o minulosti své společnosti, není také nic moc. Výsledky různých anket a testů zaměřených na jejich znalosti o tom, co bylo a nebylo, jsou celkem známé. Díky těmto poměrům se fiktivní bitevní pole kolem výkladu nedávné i dávnější minulosti hodně změnilo. Případ sochy Koněva se sice dostal do popředí, ale ve skutečnosti o tuto sochu samotnou příliš nejde.

Možná bychom se ale už měli konečně zamyslet nad tím, kam to asi ještě povede. Nejen ruští, ale i zdejší politici jsou v tomto směru těžko předvídatelní. Nechtějí změny, ani ty týkající se výkladu minulosti.  To, že se v době našeho života nedozvíme, ani my kteří jsme se narodili až po válce, jak to skutečně bylo, je jen důsledkem dlouhodobého zanedbávání studia vlastní minulosti. I proto bychom měli být vděčni za takové aféry, které jsou spojeny se sochou Koněva v Dejvicích. Učíme se tím o mnohém, co bylo v naší školní výchově zanedbáno.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)