Svátek má: Benedikt

Politika

Velikost textu:

Rabování bylo aktem zoufalství

Rabování bylo aktem zoufalství

<< SERIÁL (10) >> Lidé cítili koncem války, že nastalo bezvládí. A k tomu fámy, ale i reálné informace, o plných skladech zboží. Také lidé viděli zboží v obchodech, ale pokud člověk nemá peníze, zboží pro něj neexistuje. Výsledkem je pocit bezmocnosti.

Fronta na chleba
23. října 2018 - 07:20

Pokud člověk žije řádně, tedy pracuje, nebo se musí starat o děti, vnímá nemožnost obstarat si dostatek nejzákladnějšího zboží (potravin, ale třeba i nejlacinějších bot), jako velkou křivdu. Proto stačí sebemenší podnět, aby lidé začali rabovat.

Zoufalé matky

Typické příklady tragické situace civilního obyvatelstva a zoufalství z hladu lze uvést např. z Roudnicka a Litoměřicka. Ve všech případech jde o rabování zoufalých žen v červnu 1918, čtyři měsíce před převratem a založením Československa.

Ve dnech 6. a 7 června 1918 vzaly ženy a děti útokem místa chlebové hojnosti. V první den přepadly prodejnu chleba v Roudnici – Bezděkově a odnesly si 121 bochníků chleba. O den později asi 200 žen přepadlo u Roudnice vůz s moukou. V Žernosekách na Litoměřicku na 150 žen zrekvírovalo z vozu převážený chleba. Jednání žen lze posuzovat jako rozumné. Alespoň na pár dnů měly jejich rodiny více jídla.

Plzeňský masakr

Začátkem června 1918 nedostali po dva týdny Plzeňané žádné příděly potravin, až na chléb z téměř nepoživatelné směsi kukuřičné a ječné mouky. Třetí týden většina lidí zůstala bez mouky a bez chleba úplně.

Denní potřeba chleba tam byla asi 25 tisíc bochníků, ale nastaly ještě větší problémy v zásobování: 18. června jich bylo vydáno pouhých 3 550. Proto v Plzni 19. června došlo k prvnímu rabování a tři stovky žen a dětí rozebraly v Purkyňově ulici náklad žitné a kukuřičné mouky. O den později hladové bouře propukly naplno. Vůz firmy Recht a Böhm naložený kukuřičnou moukou byl vyrabován a potom ještě několik dalších obchodů.  

Rabování vygradovalo 21. června kolem šesté hodiny večer, kdy asi tisíc žen a dětí se shromáždilo před pekárnou kam dorazila četa vojáků 69. pěšího pluku. Vyhladovělí lidé chtěli mouku a chleba. Proto na vojáky házeli vše, co měli po ruce. Velitel čety poručík Oskar Würfel se rozzuřil a bez varování dal vojákům příkaz ke střelbě. Palba zasáhla 12 osob. Chlapec (12 let) zemřel ihned a další čtyři chlapci (10 – 14 let) zemřeli v nemocnici. Při střelbě byl zabit i osmnáctiletý mladík, který šel jen kolem po chodníku a akce se nezúčastnil. Děti zastřelili zezadu při útěku. Plzeňská střelba připomínala podobný chaos přihlouplých stráží v ústeckém Krásném Březně 9. prosince, kde nervózní stráž postřelila děti.


V roce 1915 došlo jenom k 31 hladovým demonstracím v českých zemích, v dalším roce 70, v roce 1917 jich bylo 252 a do října 1918 již  235. Do ulic vyšly většinou ženy a děti.

Rabovali i vojáci


Kromě toho rabovali i vojáci, když se loučili s císařskou armádou. Např. v Litoměřicích se dočkali prvního rabování hned začátkem listopadu, když němečtí vojáci odcházeli z kasáren domů. Přímo na litoměřických ulicích se kšeftovalo s vojenskými povozy a koňmi a další vojenskou výstrojí.
                                               
(rp,fr,prvnizpravy.cz,foto:Petr Špaček, Tak to bylo v Ústí)