Svátek má: Jana

Politika

Velikost textu:

Vladimír Čermák: Před sto lety to bylo jinak...

Vladimír Čermák: Před sto lety to bylo jinak...

To, co se stalo před 100 lety v podobě vzniku republiky, mohlo se a mělo se odehrát za jistých okolností jinak, píše v komentáři.pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Vladimír Čermák
29. října 2018 - 07:20

Stačilo k tomu málo. Možná to chtělo trochu promyšlenější a lépe rozpracovaný projekt. Těm, kteří se podíleli na vzniku 1.republiky,; chyběla - přes jejich universitní vzdělání a s tím spojené tituly – předvídavost a také porozumění tomu, co tuto republiku v blízké i trochu vzdálenější minulosti může potkat. Lidé, kteří takové schopnosti měli, neměli však zase jejich odvahu jít do nejistot spojených s takovými rozhodnutími jako byla obnova republiky. Vypovídá o tom i materiál, který bude možná teprve za pár let objeven. Byl a stále je ukryt v jednom z archivů vzdáleného texaského Houstonu. Zatím ale byl přehlédnut jako malina. Nejspíše díky tomu, že vznik Československa zde nebyl, není a nebude (dokonce ani jeho budoucím objevitelem žijícím zde a zabývajícím se v této jinak velmi okrajové lokalitě jako pensista minulostí tohoto státu) vnímán jako priorita.

Trochu se tím ovšem jakoby opakuje historie. Něco podobného se kdysi přihodilo i biskupovi T. Pešinovi, když přehlédl v souboru svých čerstvých akvizic (koupil rukopisy před 350 lety v jednom soukromém slezském archivu) objemný spis „Historie česká“ od Pavla Skály ze Zhoře. Místo aby jej zničil tak, jak to bylo tehdy zvykem jezuitů u textů, které se zabývaly tím, co se doopravdy na Bílé hoře stalo, nesplnil svoji povinnost vůči svému Řádu i dvoru a objemný spis uložil do osobního archivu, který později arcibiskup Valdštejn (zase bez toho, že by si jej aspoň prohlédl) převzal. Došlo k tomu nejspíše i proto, že prvních tisíc stran tohoto rukopisu tvořila ne příliš zajímavá část věnovaná vzniku a vývoji protestantismu s názvem Církevní historie. Byla věnována tématu, který byl už notoricky známý a tedy pro Pešinu i Valdštejna nezajímavý. Díky tomu se zachoval celý spis, včetně jeho další části „Historie česká“. O mnoho let později jej v Duchcově, kde byl archiv uložen, našel F. Palacký. Dnes se díky tomu můžeme dovědět, co se tenkrát kolem Bílé hory skutečně dělo.

V případě dosud neobjeveného houstonského rukopisu jedním tamějším českým emigrantem (tzv. emoušem), známým svojí zálibou ve sběratelství českých publikací a jiných tiskovin lze očekávat, že dojde k něčemu; dost podobnému tomu, co se odehrálo poté co L.Haňka kdysi objevil ve skladišti ve věži jednoho kostela Rukopis královodvorský. Prostě se budou muset opět přepisovat a doplňovat dějiny. Trochu to bude ovšem záležet i na tom, co všechno bude rukopis obsahovat. V nejhorším případě to mohou být jen nová fakta o tom, jak se stalo někdy před sto lety V horším případě tam bude nalezena předpověď toho, co teprve přijde. Tedy nejen historická fakta, které uchoval ve svém – v budoucnu teprve nalezeném – spisku anonym, který v r. 1918 u toho co se tehdy dělo podle všeho byl, ale i jeho pokračování. Souvisí to s následujícím sdělením:
 
  • To, co se stalo v říjnu 1918 nemělo nic společného s nějakou úspěšnou revolucí, která by si zasloužila oslavovat . Šlo o klasický rozpad jednoho většího, konkrétně rakousko-uherského státu. Říše, která nevydržela napětí a tlaky, které sama pomáhala vyvolat v podobě vyhlášení války Srbsku. Její ekonomika i jiné struktury se v r. 1918 nezadržitelně hroutily, což bylo spojeno s hladověním i jinými projevy  destrukce.
  • V mnohém to ostatně bylo podobné vývoji v tehdejším Rusku, Německu či Turecku. Jsou to tedy jen známá fakta, doplněná kriticky pojatou mytologií o skutečné úloze některých osob, které se jako emigranti podíleli na státoprávních změnách po uzavření příměří a spíše jako diváci i na podpisu kapitulace ústředních mocností. Konkrétně jde mj. o TGM a Edvarda Beneše, kteří se pak neváhali prezentovat jako určující osobnosti (kterými nebyli) po svém pozdějším příjezdu do Prahy. Tedy jako osvoboditelé


  • Vývoj odpovídal i situaci, která tehdy nastala v emocích mnoha obyvatel traumatizovaným už řadu generací nepravdivými výklady vlastních dějin, ale i různými, s tím úzce spojenými ústrky. Vzhledem k tomu, že ani novější výklady nekorespondovaly zcela s realitou dřívější i nedávné minulosti, mělo to v blízké budoucnosti zvláště nepříznivé následky. Sklon významné části Čechů přijímat nekriticky kult těchto osob i s tím spojené iluze o poslání českého národa vedl k opakování těchto schémat např. i na konci 40. let a k přijetí mnoha hloupých a nepřipravených rozhodnutí nemajících oporu v tehdejší realitě.
  • Konkrétně tak v říjnu 1918 došlo k přerušení společného vývoje s rakouskými zeměmi, ačkoliv se poměrně brzo mělo ukázat, že bez jejich vzájemné spolupráce je úspěšná obrana celistvosti nového státu nereálná. Tvrzení, že stačí spolehnout se na spojenectví se zeměmi jako byla tehdejší Francie či Anglie, nebylo& založeno na rozborech tehdejší situace v těchto zemích, ale jen na mylných představách lidí, kterým změny v říjnu 1918 umožnily dostat se k moci Tedy i na iluzích, které jejich myšlení ovládaly, což vedlo mj. k tomu, že o dvacet let později stálo tehdejší Československo tváří v tvář nepřátelským sousedům prakticky na všech svých hranicích. Něco takového se jen trochu předvídavým politikům prostě nemělo stát. Jejich spojenecké svazky navíc byly přerušeny z vůle těch, kterým se v nové situaci nejevily výhodné.
  • Jejich pozdější náhrada spojenectvím s totalitním SSSR se v kontextu tohoto vývoje projevila stejně mylná, ostatně jako orientace na spojenectví se Slovenskem . Celé poříjnové dějiny české společnosti jsou založeny na kumulaci těchto a mnoha dalších (s nimi spojených) omylů. Chybí jim mj. kritický rozbor jak té starší, tak i novější historie, včetně vývoje po roce 1989. Neschopnost osvobodit se od nich je od té doby základním znakem nejnovějších dějin české společnosti.
  • To, že byla opuštěna možnost rozvoje společného, od habsbursko-lotrinské šlechty osvobozenéhoa rovnoprávného česko-rakouského státu po říjnu 1918, vedlo logicky k mnoha dalším defektům ve vývoji okolních společností, včetně vzniku totalitního Německa po roce 1933 a k rozpoutání dalšího celosvětového válečného konfliktu. V pozadí toho byl ovšem i diletantismus těch, kteří se jako presidenti (osvoboditelé i budovatelé) dostali k rozhodování o tom, co se má stát a jak se to má stát. Pokračuje to i v dnešní době jejich pokračujícími glorifikacemi místo kritického rozboru jejich tehdejšího chování a jednání spojenému s nereálným vnímáním vývoje tehdejší i budoucí Evropy a světa.
  • Součástí tohoto procesu je rovněž i fakt, že v dalším vývoji dochází k silné nápodobě těchto skrytých i zjevných tendencí. Vzpomeňme např. euforie, která propukla u většiny českého obyvatelstva poté, kdy se vyměnily mocenské garnitury v čele státu v Listopadu 1989, aniž si lidé byli schopni uvědomit, že je to jen pečlivě nainscenované divadlo umožňující těm, co byli předtím u moci pokračovat v tom dále.
    
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)