Angažované vlády je vyprávějí jako příběhy, kterým dávají vlastní interpretace, představují si je podle svých scénářů, na kterých pracovali nejrůznější politici, komentátoři a zpravodajové, kteří zaujímají různě militantní stanoviska, píše Zdeněk zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Zdá se, že „válka“ došla do stadia, kdy se kdekdo začíná zajímat nejen o to, kdy a jakým způsobem ji podporuje, ale také kdy a jakým způsobem bude ukončena. Zatím jen můžeme konstatovat, že obtížně identifikovatelných vizuálních sdělení přibývá, různé strany je podle svého vidění popisují a někdy se dokonce spletou tak naivně, že se jim mezi obrázky z ukrajinské fronty zaplete i fotografie z prostředí zničeného hurikánem na jižní Moravě v České republice.
Ve válkách se lže a lež, dnes tedy desinformace, je nejvyšší hodnotou a dokonce i soudem právním a morálním. Horší je to s daty, a tak má historická obec problémy nejen s datováním válek, jejich začátků a ukončení, které jim diktuje jejich aktuální služebnost politickým režimům. Když se ještě František Josef I. spořádaně obracel „K mým národům“ a vyhlásil válku Srbsku, ke které se později připojila většina evropských zemí, mělo to jistou formu sdělení, které o několik let později nezajímalo císařské Japonsko, když potřebovalo zaútočit na Čínskou republiku a o několik let později na Spojené státy. Podobně začala válčit třetí Velkoněmecké říše, ke které se připojilo jako obvykle 14-17 ochotných a k válce na Východě se obvykle hlásily evropské země, ať už šlo o republiky, království nebo impérium.
Porušování tradovaných a zažitých způsobů války má nevýhodu v tom, že se obvykle neuvažuje o konci takové nevyhlášené války a uzavírání smluv, o podpisu příměří anebo jen zastavení palby. A to se pak může protáhnout na celá desetiletí. Případ války na Korejském i Evropském poloostrově budiž nám toho nejtypičtějším příkladem.
O konci druhé světové války se mluvilo v souvislosti s pádem Berlína a podpisem kapitulace německé armády dne 9. května, později upraveného na osmého a doplněného konečně i o to, že se jednalo jen o ukončení války v Evropě. I Japonsko podepsalo svou kapitulaci za použití dodnes vysvětlované japonského překladu tohoto slova 2 .září na americké válečné lodi Missouri a o 13 dnů později to oznámil zástupce císaře nejen obyvatelům Japonska, ale japonským vojákům roztroušeným po celém Dálném východu a jihovýchodní Asii. Právě tam ale začala „nová“ válka, o které si nikdo ve Spojených státech a v Evropě nemyslel, že bude součástí druhé světové války neméně devastujícíobyvatelstvo, přírodu a ekonomiku zemí, které se v ní staly bojující stranou.
První na tuto změnu reagovali příslušníci legálního i ilegálního odporu v indonéském souostroví hned 17. srpna 1945, stále tehdy v Evropě nazývaného Nizozemskou východní Indií. Nizozemci předkládali obnoveni statu quo ante bellum a využili přítomnosti britské armády v oblasti, která dostala politicko-vojenský úkol – odzbrojení japonské armády, jejíž jednotky sice nebojovaly, ale v oblasti se stále pohybovaly.
Začala válka eufemisticky a „poevropsku“ pojmenovanou „První policejní akce“ proti vzbouřencům a separatistům. Pak přišla na řadu Druhá policejní akce, motivovaná dodnes nenalezeným Gottwaldovým plánem, údajně dovezeným z Československa. Byl velký počet obětí, ale nakonec uzavřeno příměří na britském křižníku Renville mezi Indonéskou republikou a Nizozemským královstvím. V roce 1949 pak Dohodami u kulatého stolu v Den Haagu, tehdy už také za přispění americké diplomacie, a vzniku Spojených států indonéských. V zemi pokračoval odpor proti těmto dohodám financovaným z evropských finančních zdrojů a vše vyvrcholilo povstáním a převzetím moci indonéskou armádou, pod patronací Spojených států, která vyvolalo převratné změny a nevídaný rozkvět prosperity. Dodnes se ale přesto 17. srpen 1945 slaví jako den vzniku národní nezávislosti.
Kdybychom zde mohli srovnávat jak probíhaly „poválečná“ léta druhé světové války téměř ve všech britských a francouzských koloniích, mohli bychom sestavit podobnou chronologii. Na některých místech však ještě mnohem krvavější. Nejen Vietnam s miliony mrtvých a zdravotně ohrožených obyvatel, s devastovanou přírodou a neustále polokoloniální exploatací ohrožovanými zeměmi Asie a Afriky, jen dokazují, že stav válečný na mnoha místech ve světě neskončil, jen se pro něj používají více poetická jména. Divit se proto, že někde mimo Evropu se vzpomíná na „století ponížení“, kterých bylo v mnoha zemích světa hned několik, je zpozdilé. Stejně jako školení většinou v Evropě a ve Spojených státech politických elit ještě neznamená, že z nich v budoucnosti budou přátelé. Obávám se, že tomu bude právě naopak, i když budou mít lepší angličtinu než mnozí z nás, končí komentář Zdeněk zbořil.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
