Svátek má: Marek

Politika

Velikost textu:

Zdeněk Zbořil: Jak vedeme války

Zdeněk Zbořil: Jak vedeme války

Jako občané země, která je od roku 1999 členským státem NATO bychom si neměli namlouvat, že nejsme účastníky válek, které toto vojenské seskupení vede, ani že přímo nebo nepřímo nepodporujeme policejní akce, které konají naši tzv. spojenci v různých zemích světa.

Zdeněk Zbořil
17.duben 2018 - 03:20

Přítomnost vojenského personálu původem z ČR, většinou hovořícího anglicky, ačkoli jeho nejvyšší důstojníci ještě ovládají i ruštinu, v Afghánistánu, Iráku a dokonce i v afrických zemích, včetně subsaharské Afriky, je svědectvím  toho, že jsme ve válce. Přestože se války  v současné době vedou způsoby, které se od dob minulých liší, neměli bychom zapomínat ani na to, že za dobrodružstvím se do různých zemí vydávají lidé s pasy ČR, kteří chtějí „pomáhat, ale i chránit“. Často dokonce i  tam, kde o to nikdo nestojí. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Pamatujeme-li si ještě slova Karla Krause (1874-1936), ovlivněného hrůzami evropských válek 19.stol., včetně té první světové, víme, na rozdíl od současných evropských politiků, že „...válka se vede  v očekávání, že se nám povede lépe. Válčíme přesvědčeni,  že se druhé straně povede hůř a pokračujeme překvapeni,  že  ani nám,  ani druhé straně se nevede lépe  A vše končí překvapením, že se oběma stranám vede hůře.“

Jestliže jsou na začátku 21.stol. způsoby vedení válek, zacházení s jejich oběťmi, válečnými zajatci a oslavování hrdinů trochu jiné než v nedávné minulosti, stále jsou nejen typickými projevy naší kultury a civilizace,  ačkoli  o jejich  povaze nevíme nic jiného,  než jak jsme v nich dokázali zabíjet. Připomeňme si proto, že první světová válka nebyla v Evropě jen „válkou děl a kulometů“, ale také prvním používáním otravných plynů, které mělo pomoci dosáhnout konečného vítězství nebo definitivní porážky znepřátelených armád.

Nebylo tomu tak, jak si obě strany na začátku války představovali, ačkoli vojáci na obou stranách umírali po statisících a milionech a mnozí, kteří přežili, strádali do konce svých „mírových“ dnů. Český historik žijící ve Spojených státech Milan Hauner se dokonce domnívá, že osobnost Adolfa Hitlera se zásadně změnila po jeho otravě plynem na západní frontě. Věřit tomu sice nemusíme, ale je pravda, že použití smrtících plynů na obou stranách frontové linie zůstalo odstrašujícím mementem až do současnosti.

Je pozoruhodné, že jen omezená pozornost byla věnována těm, kteří se zasloužili o jejich objev a výrobu a nikdo z velikánů evropské politiky se nepokoušel zveřejnit jména výrobců a distributorů těchto látek používaných k vedení války.  O vznik evropského pacifického hnutí se sice zasloužili desítky idealistů už v 19.stol. Nejen ženevský lékárník Henry Dunant a britská sestra Florence Nachtigal (1820-1910) nebo v našich krajích známější Bertha von Suttner (1843-1914). Jejich snahy vedly ke vzniku mezinárodních organizací a různých dohod o zákazu použití zbraní hromadného ničení pod všeobjímající, často ale jalovou,  patronací Společnosti národů, později i OSN.  Hlavy pomazané se někdy sice dopustili hříchu a  snažili se něco dělat  pro zmírnění utrpení „svých“ obětí. Ale nedotknutelnými, až tajemnými zůstávali vynálezci a výrobci technologií smrti, zejména pak ti, kteří objevovali otravné látky vhodné k vojenskému použití.

Zbořil: Někdo chce válku, nebo si na válku hraje a nebo neví na co si hraje

Po druhé světové válce, jejímž mementem dodnes zůstávají „plynové komory“,  jsme si byli téměř jisti, že  k jejich použití na frontách nedošlo, ačkoli německá I.G.Farben  celou válku pracovala na všem možném a nebyla zdaleka tak intenzivně bombardována jako jiné dokonce i civilní objekty.

K obnově zájmu  o chemické zbraně posloužily dvě „americké války“. První na Korejském poloostrově (1950-1953), kde se objevily první poválečné zprávy o použití otravných látek a vedení tzv. bakteriologické války. Jedna strana obviňovala druhou, ale bylo to daleko, a tak se to nepovažovalo za vážné. Snad proto to bylo vnímáno jako politická propaganda, na rozdíl od používání směsi jedovatých herbicidů známých jako Agent Orange  v letech 1962-1971 ve Vietnamu. Tam docházelo k závažným  ekologickým škodám,  ale oběťmi se stávali i příslušníci US Army, protože Agent Orange neuměl  rozlišovat vojska podle uniforem. Díky tomu, že šlo o občany USA jsme se dozvěděli, že  výrobci byly firmy Monsato a Dow Chemical a jim prodávala prostřednictvím jedné československé  PZO své produkty „za tvrdé“ i Spolana Neratovice. Na Vietnam bylo tedy rozprášeno asi 70 tis. tun této látky a zasažen neznámý počet Vietnamců. (Americké nedůvěryhodně zdroje uváděly, že šlo o „miliony“.)

Teprve s objevem „boje proti terorismu“,  jako zástupného pojmu pro vedení válek bez pravidel, se ukázalo, a nejen po útoku sarinem v tokijském metru, že chemický vývoj a výroba neustaly a vědecký potenciál ve službách míru i smrti  stále existuje. Chvála chemických jednotek Armády ČR  a schopností českých výrobců je v kontextu současného způsobu vedení válek  trochu nehrdinský stín na horizontu dnešních i budoucích válek.

ZDF nazval bombardování Sýrie „bezohledným rozhodnutím v afektu"!


Můžeme se téměř oprávněně domnívat, že za tím vším jsou peníze (výroba je podstatně jednodušší a rychlejší než stavba raket, letadel, letadlových lodí, ponorek a jejich nukleární výzbroje) a při nepříliš zvýšeném úsilí může být dosaženo  planetárního efektu. Nevím, zda si všichni uvědomujeme, že i na něm se můžeme svými drobnými příspěvky podílet.

Nejprve se vše musí vyzkoušet na těch, o kterých si myslíme, že na nich nezáleží. V Asii žijí miliardy lidí, jichž si naše euro-atlantická civilizace neváží, a tak je jednoduché dodávat jim zbraně a technologie, které se na tamějších civilních střelnicích (můžeme za ně považovat pustou krajinu, vesnice i města) dají vyzkoušet. S velkým úžasem sice počítáme desítky a stovky usmrcených u nás doma v EU, ale  nezajímáme se o  tisíce a desetitisíce někde za naším kulturním obzorem. Ale o ty, kteří tyto smrtící zbraně vyrábějí,  dodávají a nechávají si za ně zaplatit se téměř nezajímáme. I kdyby byli odněkud u nás doma.

Možná uvažujeme jako amatéři, ale dosud jsme  neslyšeli o uvalení sankcí a obstavení bankovních účtů těch, kteří na tomto zlu přelomu 20. a 21.století zbohatli, a stále bohatnou.

Nemusíme číst vědecko fantastické fikce nebo se dívat na anti-humanitární filmy o „snižování počtu obyvatel“ naší planety, abychom pochopili, že jen při malé vzpomínce na klasifikace  obyvatelstva kolonií, které vznikaly třeba jen v britských osadách 19.stol., je možné učinit pro svět osudová rozhodnutí. Nemusí k nim dospět několik zmatených vědců. Ještě větší počet šílenců dnes ovládá světovou politiku

V jedné věci postupují tito „šílení“ ale mimořádně racionálně. Prodávají zbraně vč. otravných látek, ale nezapomínají v devastovaných zemích loupit a zbavovat se svých dluhů s úsilím brutální středověkých dobyvatelů. Dokonce nejen  ve jménu dobra a kříže, ale bezostyšně a na rozkaz bankovního světa, který se za to už ani nestydí... Končí komentář Zdeněk Zbořil.


(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)