Svátek má: Andrea

Politika

Velikost textu:

Zdeněk Zbořil: Únorová „panychida“?

Zdeněk Zbořil: Únorová „panychida“?

Tuto neděli se bude zase  vzpomínat 70.výročí tzv.Vítězného února. Připomíná v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Zdeněk Zbořil
24. února 2018 - 03:20

Doufejme že kriticky, i když se na Staroměstském náměstí sejdou  ti, kteří nebudou v dobrém vzpomínat jen na Klementa Gottwalda, ale také na prezidenta Edvarda Beneše, který se z řad politiků a akademického personálu zase po delší době dočkal obvinění v obmyslném článku Petra Pitharta,  že to v tom pověstném roce 1948 jako tehdejší prezident všechno zavinil. (A autor této stati mu to nemůže dodnes odpustit.)

V tomto týdnu by se sice ještě mohlo vzpomínat co se kdy za Rakouska-Uherska, Československé republiky, německého Protektorátu Böhmen und Mähren a poválečného Československa stalo i nestalo. V právě uplynulém týdnu se někde vzpomnělo 115. výročí narozenin Julia Fučíka, kdysi ikony komunistického protiněmeckého odboje a autora ve světě mimořádně populární Reportáže psané na oprátce.

„Naši krajané“ v Bavorsku by mohli zavzpomínat, jak to bylo před sedmdesáti pěti lety, když zastupující říšský protektor K.H.Frank vyhlásil „totální válku“, respektive totální mobilizaci po porážce německých armád u Stalingradu.. Frank byl po skončení druhé světové války odsouzen a popraven v pankrácké věznici, stejně  jako Julius Fučík v berlínské  Plötzensee. Fučíka tam v roce 1943 tam gilotinovali, Franka o několik let později a po skončení druhé světové války „jenom“ oběsili. Umíme si dnes docela dobře představit, jak někteří naši tvůrci nové historie oba popravené postaví na stejnou úroveň, případně „tomu komunistovi“ ještě o trochu víc vynadají?

Oběma popraveným se dostalo popularity jako účastníkům politických událostí, kterým po své smrti už nemohli ani  přihlížet. O K.H.Franka se dnes zajímáme jako o historickou figuru a symbol zla v době útlaku českého národa. S Fučíkem je to nesporně složitější. Udílení „Odznaku Julia Fučíka“ se už na středních školách považovalo v padesátých letech za osvědčení sounáležitosti s tehdy vládnoucím politickým režimem a možná by se mohli přihlásit  ti, kteří jej dostávali při různých školních oslavách, na které zase jiní vzpomínají s nechutí.

Vypadá to,  že ale největší, nebo možná jediné, pozornosti se dostane  70. výročí tzv. Vítězného února, pro které si „vzpomínající“ nechali  rezervovat Staroměstské náměstí.  Budou tam demonstrovat proti návratu  socialismu, možná dokonce  lidové demokracie či přímo, jak připomínají někteří herci a výtvarníci, spojenectví se Sovětským svazem na věčné časy. I když už SSSR neexistuje a dnešní Ruská federace je jejím podstatně zmenšeným provedením, navíc obklopená množstvím vojenských základen a malými státy vyzbrojenými arzenály za velké peníze  pořízených zbraní.

Možná ale to bude ještě jednodušší. Zejména půjde o to, jak se zbavit právě zvoleného prezidenta a zároveň i předsedy vlády. Gottwald to měl jednodušší. Sice také vyhrál v české části Československa  volby už v roce 1946, ale objem moci komunistické strany, nikoli moci osobní, postupně zvětšoval a 25,únor 1948 byl jen jedním zastavením na této na cestě.  Po prohraných volbách antizemanovců, se dostalo výročí 25.února na mapu české politiky jen symbolicky a snad jen právě proto, aby si je mohli připomenout  nikoli pamětníci, kteří na „Staromáku“ stáli v řadách milicionáři, kteří se chystali zatočit s milionáři, ale už jen   děti a vnuci  těch, kteří  nás chtějí upozornit, že současné vedení státu, byť demokraticky zvolené, chce změnit ČR v komunistický, moderně řečeno „totalitní stát“.  

Těžko říci, zda to letos na Staroměstském náměstí bude  panychida nebo povel k útoku  pod heslem  „Co všechno naši rodiče a prarodiče způsobili se může  opakovat!“. (Bylo by dokonce zajímavé, zeptat se účastníků letošního Února, kdo je z rodiny zasloužilých nebo perzekvovaných členů  KSČ, a kdo,  třeba jak píše Petr Pithart v cit. článku,  v oné pohnuté době byl na procházce se svou třídně nevyhraněnou dětskou láskou,  a chodil si s ní plivnout na sochu Antonína Zápotockého v Dejvicích.


To, že jsou dnes po sedmdesáti letech v Evropě a ve světě trochu jiné poměry nevadí. Je třeba „poslat na Hrad“ někoho jiného a ten by se pak „s někým“ dohodl na vytvoření nové vlády a zavedení „liberální demokracie“. Třeba pomocí něčeho, co se před rokem 1989 nazývalo Národní fronta. Jak kdysi, během televizní krize v roce 2001, řekl jeden  významný producent a filmový režisér, „jde o manuál roku 1989“. Tentokrát tedy „bez Havla“, ale to asi bude problém. Ani nemocný  Havel už dávno není, a těch, kteří by chtěli sehrát jeho roli sametového revolucionáře, je příliš mnoho a mají rozdílné sponzory. A málo platné, při vší kritice vůči  Václavu Havlovi, ten byl v roce 1989 uznávanou politickou osobností s vysokým kreditem existenciálního ručení a zdá se, že i podstatně politicky gramotnější než jeho dnešní posmrtní obdivovatelé.

Přesto ale stojí za vzpomínku, co se to tenkrát v únoru 1948 stalo. Kdo byl vítězem, kdo poraženým, kdo obětí. Dodnes se to podle současné akademické nomenklatury neví, protože „nám z Ruska nechtějí dát důležité archivní materiály“. Dnes  hledající vyhledávači archiválií v archivech StB a  KSČ,  hledají další, ale nacházejí jen sporadicky. Např. dokument o zatýkání cca 100 mladých členů Národně-socialistické strany už někdy okolo 19.února 1948, o útěcích Oty Hory a Pavla Tigrida do zahraničí, které po únoru byly víc než dramatické, ale třeba i o vraždě  komunisty majora Augustina  Schramma, kvůli které byl popraven medik Miloslav Choc. (I v tomto případě šlo žádat o archiválie od sovětsko-ruských autorit.)    Zatím se v ÚSTRu  píší spíše dějiny StB, jako podklad pro nový seriál o  majoru Zemanovi, samozřejmě v jiné barvě ale se stejně omezenými znalostmi historického kontextu.

A pokud někdo náhodou narazí na informaci, že třeba smrt Jana Masaryka mohla přijít odjinud než z Moskvy, příliš dlouho se nad tím neuvažuje. Ačkoli agenti britské tajné a vojenské služby byli na konci druhé světové války mimořádně aktivní v různých evropských zemích -  od Balkánu přes Itálii  až po Francii.

Vítězný únor je ale „podivné vítězství“. Ti, kteří v roce 1948 Gottwaldovi na Staroměstském náměstí  aplaudovali, mu byli  za necelých pět let  na pohřbu a stáli na náměstích a v divadlech  čestnou stráž u jeho symbolických katafalků.  Za další tři roky jej  se souhlasem ÚV KSSS prohlásili za zločince. Na šibenicích skončilo z mužů Února  nejméně pět významných funkcionářů, včetně  tajemníka KSČ,  který byl v letech 1946-1948 tajemníkem generálním a hlavním organizátorem únorového předání a převzetí moci. A  mizeli i další, o kterých prezident Antonín Novotný, ještě jako nejvyšší představitel KSČ, prohlásil s odkazem na kód „Mlynář“, že „roztáčeli mlýny, které je později semlely“.

O těch ve vysokých funkcích toho už většinou víme dost, ale  vlastně jen tušíme, kdo byli ti dnes bezejmenní, kteří stavěli pyramidu zla zdola. Ty velké sami komunisté později „rehabilitovali“, ti „malí“ využili „politiku odsouzení doby kultu osobnosti“  k morální rehabilitaci sebe samých. Měli pak podivuhodné osudy. Kritizovali kult osobnosti, jak jim to dovolil N.S.Chruščov, pak chtěli dát socialismu lidskou tvář, o pár let později už podepisovali Chartu 77 a stávali se disidenty. Ostatní se „normalizovali“ a konečně došlo na „Velkou Sametovou“ a k jejich další metamorfóze. Nemusíme moc počítat, ale nejméně tři generace potomků mužů a žen Vítězného února „byly u toho“ Takže na tom letošním Staroměstské náměstí budou poprávu.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)