Svátek má: Darina

Politika

Velikost textu:

Zimolův text k restitucím, který nestihl přednést na půdě Sněmovny

Zimolův text k restitucím, který nestihl přednést na půdě Sněmovny

"Ještě k tématu zdanění finančních náhrad za nevydatelný majetek (tzv. církevní restituce). Připojuji ze svého archivu zdůvodnění, které jsem byl připraven přednést na půdě Poslanecké sněmovny a hájit tak zákonodárnou iniciativu Jihočeského kraje," píše bývalý hejtman Jiří Zimola

Bůh je láska a láska může být i k majetkům a k penězům
11. listopadu 2017 - 14:31

"Že k tomu nikdy nedošlo, je smutným dokladem současné politické praxe. Text je sice trochu delší, ale ti z vás, kteří jej dočtou do konce, více pochopí podstatu našeho zákona, přestanou snad obhajovat slova o "zdanění ukradeného" a zamyslí se nad uvedenými fakty. Připomínám, že text je z června roku 2016...," píše v úvodu svého nepředneseného projevu bývalý hejtman Jihočeského kraje Jiří Zimola.

Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené poslankyně a poslanci,

dovoluji si před Vás předstoupit jménem Zastupitelstva Jihočeského kraje, které na svém 23. jednání dne 19. 5. 2016 svým usnesením č. 153/2016/ZK-23 schválilo zákonodárnou iniciativu, resp. návrh na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb., a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

Návrh Zastupitelstva Jihočeského kraje spočívá ve zrušení osvobození od daně z příjmů finančních náhrad podle § 15 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, které mají být podle tohoto ustanovení vypláceny církvím a náboženským společnostem za majetek, který v současné době nelze vydat. Jihočeský kraj dále navrhuje zrušení osvobození od daně z příjmů v případě příspěvku na činnost dotčených církví a náboženských společností dle § 17 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Stejná úprava je navržena i v § 18a zákona o daních z příjmů, kde se hovoří o osvobození od daně z příjmů veřejně prospěšných poplatníků, a proto musela být tímto návrhem rovněž upravena. V souvislosti s dřívější změnou zákona o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, přestala být aktuální část IV. tohoto zákona, která je v současné době vyhaslá a měla by tak být rovněž zrušena.

Jak se můžete dočíst v důvodové zprávě, cílem tohoto návrhu je mimo jiné dosažení zrovnoprávnění postavení církví a náboženských společností, jakožto současných restituentů a restituentů, kteří nabývali majetek v minulosti na základě dřívějších restitučních předpisů, kde se restituenti museli domáhat svých nároků poměrně složitým administrativním způsobem, kdežto nynější zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nároky církví konstituuje zcela jiným způsobem a s ohledem na prokazování existujících či domnělých nároků mnohem benevolentněji. Stejně tak je jeho cílem zrovnoprávnění poplatníků daně před zákonem tak, aby nevznikaly neodůvodněné výjimky z přístupu státu vůči jak poplatníkům, tak restituentům, zvláště přihlédneme-li k tomu, jak byla konstruována a vypočítána náhrada za nevydatelný majetek církví a náboženských společností.


Smyslem této novely je tedy narovnání postavení jednotlivých poplatníků daně před zákonem, přiblížení postavení církví a náboženských společností dosavadním restituentům a vyplacení adekvátní částky ze státního rozpočtu v poměru vůči křivdám, které byly v minulosti církvím a náboženským společnostem způsobeny a zároveň daňovým výjimkám a úlevám, které církve a náboženské společnosti v současné době požívají. Návrh zákona přitom naopak ponechává zcela stranou naturální restituce, tedy vracení nemovitého majetku církvím a náboženským společnostem, kde je nutné ponechat osvobození od daně z příjmů tak, jak tomu bylo i v případě restituentů v dřívějších dobách.

Dovoluji si připomenout, že myšlenky na tzv. zdanění církevních restitucí nejsou nové, vzpomeňme např. na rok 2014, kdy zasedala expertní komise složená ze zástupců ČSSD a ANO 2011, která se tématice nápravě stavu církevních restitucí věnovala. Stejně tak návrhu Jihočeského kraje předcházel návrh KSČM na zdanění finančních náhrad za nevydatelný majetek, který v minulosti církve a náboženské společnosti vlastnily či mohly vlastnit. Jak skončila činnost komise v roce 2014 je veřejně známo, návrh KSČM je prozatím přikázán k projednání výborům. S ohledem na snahy objevující se v PSP ČR, jakož i názory veřejnosti na způsob majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, je podle mého názoru legitimní znovunastolení otázky adekvátnosti zvoleného řešení i s ohledem na kroky církví a náboženských společností minimálně od konce roku 2015 a počátku roku 2016, kdy obce, kraje a fyzické a právnické osoby zasypaly žaloby církví a náboženských společností na určení vlastnictví k historickému církevnímu majetku.


Pro formulování návrhu Jihočeského kraje v případě finančních náhrad byly rozhodné především tyto skutečnosti.

Finanční náhrada byla vypočítána tak, že od celkového rozsahu původního církevního majetku (134 mld. Kč) byl odečten majetek, který podle § 29 zákona o půdě blokoval Pozemkový fond ČR, od 1. 1. 2013 Státní pozemkový úřad a Lesy ČR (75 mld. Kč). Tento rozdíl je tedy církvím a náboženským společnostem finančně kompenzován (59 mld. Kč).

K ocenění církevního majetku však nebyla použita odpovídající zákonná úprava (např. zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku), panují pochybnosti o správnosti podkladů pro výpočet ceny za m2 zemědělské půdy či lesních pozemků, o tom, zda všechny pozemky patřily do zemědělské půdy apod., u nevydatelných budov byl použit uměle vytvořený oceňovací výpočet a cena byla stanovena odhadem z vypočteného majetku, nikoliv majetku prokázaného. Společnost Ernst & Young, která prováděla kontrolu algoritmu výpočtu ceny majetku, navíc vycházela z čistě ekonomického hlediska, nebrala v úvahu právní a jiné souvislosti takto rozsáhlých majetkových převodů. Velmi často se tvrdí, že tato společnost shledala výpočet jako racionální. To je sice pravdou v obecném závěru, nicméně tato auditorská společnost měla k výpočtu řadu výhrad a především postupovala na základě podkladů, které vytvořila církevní komise, resp. Ing. Karel Štícha, autor algoritmu a výpočtu hodnoty majetku ze strany církví a náboženských společností. Tyto připomínky auditorské společnosti však nebyly vzaty v potaz a osoby, jimž zákon o majetkovém vyrovnání svědčí, či měly jeho prosazení ve volebním programu, opakovaně setrvávají na tom názoru, že způsob výpočtu byl posvěcen právě touto auditorskou společností. Že tomu tak zcela není, se lze přesvědčit z dokumentu s názvem „Kvalitativní komentář algoritmu užitého ze strany církví a náboženských společností pro odhad hodnoty zabaveného majetku církví,“ který vypracovala právě zmíněná auditorská společnost, a který je dostupný na internetových stránkách Poslanecké sněmovny ČR. Za vše hovoří asi jedna věta z uvedené zprávy, vztahující se k zemědělské půdě, která uvádí, že „Algoritmus průměrné ceny zemědělské půdy je založen na velkém množství předpokladů, které nutně nemusí mít reálný základ.“

Jak je uvedeno v návrhu, zemědělská půda byla pro účely výpočtu ceny majetku oceněna částkou 44,48 Kč za m2, v případě lesních pozemků se jednalo o 27,7 Kč za m2. Z dostupných dokumentů (např. Zprávy Českého statistického úřadu v časopisu Statistika a MY č. 5/2015) se podává, že pro účely ocenění majetku v národním hospodářství podle evropského standardu ESA 2010 se zachycují všechny transakce v běžných tržních cenách, hodnota majetku vráceného církvím v letech 2013 a 2014 byla tedy ohodnocena v tržních cenách. Odhad průměrné tržní ceny zemědělské půdy byl podle zprávy Českého statistického úřadu 7,50 Kč až 14 Kč za m2, u lesních pozemků se jednalo o částku 1 – 10,- Kč za m2.

Jedním z podkladů pro ocenění majetku pro účely tzv. církevních restitucí byla i studie Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky (VÚZE) z roku 2003-2005, což je podklad, na základě nějž lze velmi obtížně dovozovat jakékoliv ocenění, resp. mohly být použity i jiné prameny s jinými hledisky. I tak lze však podotknout, že novější studie VÚZE z roku 2006 „Analýza trhu se zemědělskou půdou do roku 2006“ uvádí částku od 3,50 Kč za m2 do 13,80 Kč za m2 v případě prodeje pozemků z vlastnictví státu až po 22,70 Kč za m2 pokud bude zahrnut i prodej půdy pro výstavbu. Zpráva o stavu zemědělství ČR za rok 2010 pak uvádí cenu 5,99 Kč m2 v případě zemědělské půdy u pozemků, které prodává stát až po 9,60 Kč za m2 v případě, kdy půdu prodávají nestátní subjekty. Zpráva o stavu zemědělství v ČR za rok 2012 pak stanoví průměrnou hodnotu zemědělské půdy na 6,30 Kč za m2, resp. v případě obchodních smluv na 8,95 Kč za m2. Ještě ve zprávě za rok 2014 je uváděna průměrná cena pozemků v případě nákupu od státu 13,42 Kč za m2, v případě obchodních smluv pak 11,2 Kč za m2. I tak je to v roce 2014 zhruba 1/3 původní navržené ceny v případě zemědělských pozemků.

Jsem si samozřejmě vědom argumentů, proč bylo přistoupeno k takto nastaveným cenám (které však vycházejí především z odhadů a s realitou mají jen velmi málo společného) nicméně i pokud odhlédnu od výše předestřených argumentů ohledně tržních cen zemědělské půdy, s výpočtem dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se nejen já, ale soudě podle výzkumů veřejného mínění, neztotožňuje velká většina obyvatelstva. Podle průzkumu provedeného společností SANEP ve dnech 30. 3. až 2. 4. 2014 by 56,7% dotázaných, pokud by si mělo vybrat mezi změnou, ponecháním ve stávajícím stavu či zrušením zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, zcela tento zákon zrušilo, se zdaněním finančních náhrad souhlasilo 78,4% respondentů.

Dalším důvodem pro úvahy o zdanění finančních náhrad je pak zrovnoprávnění postavení jednotlivých restituentů. Jako argumenty proti návrhu Zastupitelstva Jihočeského kraje často slýchávám, že chce zdanit finanční náhrady a příspěvky, ačkoliv v dřívější době tato plnění nebyla u restituentů zdaňována, čímž mezi nimi vzniká nerovnost. Pokud se hovoří o tom, že v minulosti byli rovněž restituenti osvobozeni od daňové povinnosti z vráceného majetku, je nutné poukázat na odlišnost finanční náhrady podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s judikaturou Ústavního soudu je primární restituční metoda, tzv. restituce naturální. Celých 90% restitucí podle zákona o půdě bylo provedeno v naturální formě, v 10 % nebylo možné vydat původní nemovitost a pouze 7% dostalo finanční náhradu. Již jen z toho je jasný rozdíl mezi osvobozením od daňové povinnosti v tomto případě a v případě dřívějších restitucí. Zákon o půdě stanovil primárně nárok na vydání věcí, jako podpůrný pak stanovil nárok finanční. Podle zákona o půdě však byla metoda tzv. subsidiárního restitučního nároku odlišná – zvolení jednotného kritéria cen ke dni 24. 6. 1991 nesloužilo primárně pro výpočet finanční náhrady, neboť nastupuje jako subsidiární nárok, ale jako stanovení hodnoty restitučního nároku. Oprávněným osobám byly v rámci subsidiárního nároku převáděny náhradní pozemky, které byly formálně určeny jako ekvivalent restitučního nároku v cenách roku 1991.

Z toho důvodu lze pouze obtížně dovozovat, že by měly být církve z důvodu zdanění přímého vyplacení finanční náhrady znevýhodňovány oproti dřívějším restituentům, neboť plnění od státu vůči restituentům bylo v minulosti odlišné a vztahovalo se primárně k naturální restituci.

Finanční náhrada navíc nemá charakter dotace, neboť není jakkoliv účelově vázána, svojí paušální povahou je blíže spíše daru, neboť se jedná o finanční prostředky vyplacené jako paušální částka za nevydatelný majetek či se jedná čistě o dar v případě církevních právnických osob, kde žádnou relutární funkci neplní. Ani z tohoto důvodu nelze proto spatřovat nerovnost mezi ostatními veřejně prospěšnými poplatníky. Důvodová zpráva zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi uvádí, že finanční náhrada je další formou zmírnění majetkových křivd, a že suma náhrad určených pro všechny církve a náboženské společnosti představuje náhradu za jejich původní majetek, který se v rozhodném období stal předmětem majetkové křivdy a nemá být těmto subjektům vydán. Minimálně dva subjekty však do toho nelze zahrnout (Apoštolská církev, která byla registrována v roce 1989 a Luterská evangelická církev, která byla registrována v roce 1995). Z toho plyne proměnlivost charakteru finanční náhrady. Pokud však má finanční náhrada sloužit i k tomu, že představuje kompenzaci za to, že se nějaký subjekt vzdá práva na financování ze státního rozpočtu, pak se jedná podle mého názoru o plnění blízké daru, zvláště pokud hovoříme o náhradě „paušální“. O nevýhodnosti finanční náhrady pak referoval ve své zprávě i Nadační fond proti korupci v roce 2013, stejně jako o tom, že účelem zákona patrně není ona proklamovaná finanční kompenzace za nevydatelný majetek.

Lze si naopak ale položit otázku, zda nedošlo ke zvýhodnění církví a náboženských společností, když v minulosti nebyla nijak zohledněna doba, která uplynula mezi uplatněním nároku a jeho vydáním nebo vyrovnáním. V protikladu k zastávanému názoru např. ministra zemědělství o protiústavnosti návrhu Zastupitelstva Jihočeského kraje, pak zní zpráva, že restituentům z 90. let stát chce vyplatit pouze finanční náhradu spočítanou v 90. letech. Tento postup je zakotven do zákona o půdě novelou č. 185/2016 Sb., která nabude účinnosti dnem 1. 7. 2018. Vidíme tak dvojí přístup, zatímco v případě restituentů z 90. let jim „musí postačovat“ finanční náhrada v těchto letech spočítaná v cenách ke dni 24. 6. 1991, u církví a náboženských společností se naopak navíc počítá s inflací (původně bylo počítáno dokonce s úrokem 4,85 p. a. %) .

Odpůrci návrhu Zastupitelstva Jihočeského kraje častokrát poukazují na nález Ústavního soudu, který se pojil se zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, jenž byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 177/2013 Sb. Je potřeba podotknout, že argumentace protiústavností návrhu a tím, že o věci již Ústavní soud v tomto případě rozhodoval, není podle mého názoru správným příměrem. Ústavní soud neposuzoval konkrétní výše náhrad, ani skutkové dokazování stran ohledně přesných výměr původního majetku, konkrétní údaje pro metodu výpočtu, ale posuzoval, zda je taková cesta, kterým bylo dosaženo stanovení náhrady protiústavní nebo nikoliv, resp. zda je s ohledem na dostupné údaje racionální z pohledu zákonodárce a zda při přijímání zákona nedošlo k excesu. To jsou zcela diametrálně odlišné věci a nelze je směšovat. Vyplývá z toho pouze to, že pokud by byla zvolena jiná metoda, a ta byla kvalitně odůvodněna a měla by racionální základ a při jejím schvalování by nedošlo k excesu, dospěl by Ústavní soud pravděpodobně ke stejnému závěru. Nejde tedy o to, že by se jednalo o jediné správné řešení, ale jedná se o jedno z vyhovujících řešení pro test racionality Ústavního soudu. Stejně tak soud podotkl, že podoba zmírnění křivd je především politickou otázkou a otázkou ekonomických možností státu. Velmi rád bych poukázal i na to, že v tomto nálezu Ústavní soud explicitně vyjádřil, že předmětem řízení není otázka daňové úpravy a proto, jak jsem již řekl, je nutné důsledně rozlišovat, k čemu se Ústavní soud v tomto nálezu vlastně vyjadřoval a k čemu nikoliv.

Velmi často rovněž slýchávám, že návrh směřuje proti legitimnímu očekávání církví, které počítají s tím, že obdrží částky uvedené v zákoně a v uzavřených smlouvách o vypořádání. V takovém případě si mohu položit otázku, v případě, že kdokoliv z Vás kdykoliv uzavíral smlouvu, ať již kupní, darovací nebo jakoukoliv jinou, zda Vás takové smlouvy opravňovaly svým ujednáním k tomu, abyste nemuseli plnit svou daňovou povinnost. Já osobně jsem žádnou takovou smlouvu neuzavřel, a pokud se správně dívám na text smluv, které byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů pod č. 55/2013 Sb., ani ony žádnou takovou klauzuli neobsahují. Částky, které jsou uvedeny ve smlouvách o vypořádání, nebudou nikterak měněny, nicméně jsem přesvědčen, že text smluv nemá vliv na plnění daňové povinnosti. Nelze se ani zaštiťovat tím, že smlouvy se řídí zákonem v době jejich uzavření a z toho odůvodňovat trvalé osvobození od daní z příjmů do budoucna. To, že se smlouvy řídí zákonem v době jeho uzavření, je nasnadě, ale hovoříme především o právním předpisu, podle kterého jsou uzavírány, tedy zejména pravděpodobně podle občanského zákoníku, byť smlouvy pod žádný právní předpis výslovně podřazeny nejsou a může se tak uvažovat i o tom, že se jedná o smlouvy veřejnoprávní. Čl. 5 odst. 2 smluv odkazuje na to, že se smlouvy řídí účelem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi ke dni podpisu smluv. Návrh Zastupitelstva Jihočeského kraje se však účelu, jak jsem již uvedl, nedotýká, a tedy tímto ustanovení nelze v tomto případě argumentovat.

Další výtkou, směřující proti návrhu je ta, že se jedná o platbu za věci, které podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nelze vydat a jako taková má finanční náhrada částečně restituční charakter. O to jsem již krátce mluvil, nicméně na věc je nutné nahlížet i jinou optikou. Jak jistě víte, církve a náboženské společnosti podaly stovky žalob na obce, kraje, fyzické a právnické osoby a domáhají se dalšího majetku po osobách, které nejsou osobami povinnými podle zákona o majetkovém vyrovnání s odkazem na § 18 tohoto zákona. I když to vypadá, že žaloby na kraje budou staženy, a jsem přesvědčen nikoliv z důvodu snahy o spolupráci, ale z důvodu nepříznivé judikatury Nejvyššího soudu, a to v neprospěch církví a náboženských společností, okolnosti se velmi změnily. Církve a náboženské společnosti tvrdí, že žalovaný majetek není kryt finanční náhradou a ta se na něj tak nevztahuje. Pokud pominu velmi zvláštní názory, že podle blokačního ustanovení zákona o půdě lze vymáhat vydávání movitých věcí a nemovitých věcí nemajících charakter zemědělských nemovitostí, tak je takový názor neudržitelný. Ostatně i Ministerstvo kultury na svých stránkách prezentuje, že se zákon netýká obcí, krajů ani fyzických a právnických osob, ale toliko státu. K tomu se ostatně v již prezentovaném nálezu vyjádřil i Ústavní soud, když potvrdil, že ze zákona jsou vyloučeny jiné osoby než stát. Tak tomu, jak nyní vidíme, není, a jsme svědky soudních sporů, které budou trvat roky. V případě, že by byly církvím a náboženským společnostem vydány majetky z vlastnictví obcí, krajů fyzických a právnických osob, jednalo by se o dvojí plnění. I proto Jihočeský kraj navrhuje zdanění finančních náhrad, jelikož takový přístup, kdy na jedné straně odpůrci návrhu argumentují tím, že je nutné dodržovat smlouvy a na druhé straně neberou v potaz porušování smluv ze strany církví a náboženských společností, je opětovně neudržitelný. Nemluvím již o značných výdajích na právní zastoupení, které zejména menší obce, fyzické a právnické osoby musí vynakládat v souvislosti s dalšími požadavky církví a náboženských společností.

Stát se ve smlouvách zavázal, že nebude mařit účel smlouvy. Návrhem k jeho maření nedochází, tak jako k tomu naopak dochází ze strany církví a náboženských společností. Pokud již církve a náboženské společnosti věděly při podepisování těchto smluv o tom, že budou vymáhat další nároky, ačkoliv se jich podle textu smluv o vypořádání vzdaly, ptám se, nejedná se o uvádění druhé strany v omyl? Omyl v tom smyslu, že každá ze stran měla jiné představy o tzv. restituční tečce? Bezpochyby ano, a pokud by kterýkoliv z vás byl účastníkem takového smluvního vztahu s takovým partnerem, jsem přesvědčen, že by každý z vás tuto smlouvu chtěl ukončit nebo minimálně ji změnit tak, aby odpovídala nastalým poměrům. Podle občanského zákoníku platného v době uzavření smluv by to byl jeden z důvodů pro neplatnost takové smlouvy. Proto je pro mne velmi zarážející, pokud hovoříme o tom, že v případě přijetí návrhu by stát nedodržoval své povinnosti, ale již mlčíme o tom, že církve a náboženské společnosti smlouvu nedodržují rovněž, ačkoliv z mnoha zdrojů lze objektivně dovodit, že zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je pro ně vskutku výhodný. Je samozřejmě možné se domáhat svého práva u soudu, tak jako v každé demokratické společnosti, ale v případě, kdy jsou obce, kraje a fyzické a právnické osoby zavaleny stovkami žalob, ačkoliv je zákon přímo vylučuje z okruhu povinných osob, blokační ustanovení zákona o půdě je vykreslováno jako jakási generální blokace všeho, ať už movitých nebo nemovitých věcí, které nemají zemědělský charakter, pak je takový stav na pováženou a není možné žalovat „jen tak na zkoušku.“ Podání žaloby s sebou nese vždy negativní souvislosti a v žádném případě se nejedná o žádosti o výklady zákona, jak tvrdí církve a náboženské společnosti. Tak rozhodně jejich žaloby a vyjádření před soudy v případě Jihočeského kraje nevypadala. Podání žaloby tak není jakési rokování o výkladu zákona, ale jak se Jihočeský kraj sám přesvědčil a jak má poznatky od jiných územních samosprávných celků, nelítostná právní bitva, v níž se drahé advokátní kanceláře utkávají nerovnoměrně i s těmi nejmenšími obcemi a fyzickými osobami, např. důchodci. Pokud byl jako přínos při schvalování zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi jmenováno to, že se zamezí podávání žalob, které by jinak byly podány v souvislosti s navracením majetku, je očividné, že tento smysl a cíl zákona nebyl rovněž naplněn, neboť, jak jsem již řekl, je podáno stovky žalob na stát, obce, kraje ale i fyzické a právnické osoby.

Co se týká zrušení osvobození od daní z příjmů v případě příspěvku na podporu dotčených církví a náboženských společností, lze uvést, že příspěvek má po přechodnou dobu zajistit financování činnosti církví a náboženských společností. Z tohoto titulu se jedná čistě o plnění z veřejných rozpočtů a o politické rozhodnutí k materiálnímu zajištění církví a náboženských společností po dobu stanovenou zákonem. Jako takový nemá charakter dotace ani příspěvku tak jak ho chápe zákon o daních z příjmů, neboť dotace a příspěvek je vždy účelově určen a téměř vždy se dotace či příspěvek vyúčtovává a vypořádává se státním rozpočtem či jiným veřejným rozpočtem za poměrně přísných podmínek. Pokud takové vlastnosti příspěvek podle tohoto zákona nemá, pak se nemůže jednat svým charakterem o plnění s účelovým určením, ale o dar, který je poskytován vybrané skupině právnických osob z důvodu odluky státu od církve. Z tohoto důvodu pak nemůže podléhat výjimce z daňové povinnosti dle § 18a odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, neboť se svým typem jedná o jiné plnění. Pokud zákonodárce přiznal při přijetí zákona církvím a náboženským společnostem tento benefit, Jihočeský kraj na něm nechce nic měnit, pouze chce dosáhnout, aby byly církve a náboženské společnosti subjekty, které podléhají daňové povinnosti jako každá jiná právnická osoba. Ohledně legitimního očekávání pak platí stejné argumenty jako v případě finančních náhrad, navíc Ústavní soud v nálezu č. 177/2013 Sb., uvedl, že tato otázka je možnou úvahou i do budoucna, neboť se jedná zejména o politické rozhodnutí.

Co se týká tzv. nepravé retroaktivity tohoto návrhu, mohu říci, že stejným principem byla v minulosti řešena otázka např. zdanění příspěvku státu na stavební spoření, otázka zdanění výsluh vojákům z povolání a ostatně i otázka tzv. zdanění solárních elektráren. Nepravá retroaktivita pak souvisí s oním legitimním očekáváním, o němž jsem mluvil výše. Legitimní očekávání však nelze odvozovat pouze od určitých ustanovení v zákoně s tím, že se jedná o neměnnou hodnotu, resp. oprávněné subjekty nemohly nabýt pouze z tohoto legitimní očekávání, že se situace do budoucna nezmění. Změnou, kterou navrhuje Zastupitelstvo Jihočeského kraje, nikterak nedojde k ohrožení či znemožnění nabytí majetku, které mají nabýt církve a náboženské společnosti, návrh nemá ani „rdousící efekt“, který by znemožnil ekonomické bytí nebo zajištění činnosti dotčených osob, nedojde ani k takové zásadní změně u církví a náboženských společností, že by došlo ke zmaření samé podstaty jejich majetku ani ke zničení majetkové základny poplatníka daně. K tomu je nutno podotknout, že církvím a náboženským společnostem přitom zůstává inflační doložka, která může původních 59 miliard Kč zvednout téměř na dvojnásobek (cca 100 mld. Kč). Návrh tak není jakkoliv svévolný ani nepřiměřený, neboť je nutné mít na paměti, že i po případném zavedení daňové povinnosti zde je jako prostředek „dodatečných příjmů“ nastavena právě ona inflace, která činí splátkování příslíbených finančních náhrad velmi výhodným především pro samotné církve a náboženské společnosti.

Podle mého názoru je rovněž legitimním právem státu, aby odvrátil nepříznivé ekonomické důsledky, které pro něj z dříve přijaté úpravy plynou, což je již s ohledem na prezentované prameny ohledně výpočtu finanční náhrady, potvrzené v roce 2015 Českým statistickým úřadem více než zřejmé. V takové situaci je podle mého názoru legitimní znovuotevřít otázku narovnání vztahu státu a církví a náboženských společností. Změnou nedochází k tomu, že by byly měněny částky finančních náhrad nebo příspěvků na podporu činnosti církví a náboženských společností, které byly stanoveny zákonem. Stejně tak, jak jsem již naznačil, nedojde k nerovnosti mezi jednotlivými poplatníky, ba právě naopak, návrh si klade za cíl právě rovnost jednotlivých poplatníků podporovat.

S ohledem na poměrně širokou míru uvážení zákonodárce v oblasti stanovení daňových povinností, veřejného zájmu na narovnání vztahu státu a církví a náboženských společností, jsem přesvědčen, že zde je dán důvod právní změny a zároveň se nejedná o takovou změnu, která by přesahovala hranice únosnosti s ohledem na legitimní očekávání církví a náboženských společností.

Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, závěrem svého vystoupení bych chtěl opětovně zdůraznit, že účelem návrhu zákona není změna způsobu přijatého majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ale jeho přizpůsobení reálným existujícím podmínkám a reálnému stavu. Z toho důvodu si Vás dovoluji požádat o podporu tohoto návrhu.


(ps, facebook Jiřího Zimoly, Prvnizpray.cz, foto: ps)