Svátek má: Milena

Zprávy

Velikost textu:

Cohen: Ale Rusové mají důvod si myslet, že USA proti nim vedou válku!

Cohen: Ale Rusové mají důvod si myslet, že USA proti nim vedou válku!

Mnoho Rusů věří, že Spojené státy za posledních 25 let „vedly válku proti Rusku“, uvedl americký politolog Stephen Cohen. A věří tomu ze zřejmých důvodů.

Ilustrační foto
25.prosinec 2017 - 10:10

Podstatou je, že Rusové vnímají celou americkou politiku vůči postsovětském Rusku od počátku 1990 jako příběh slibů a ujištění daných Washingtonem Moskvě a následně porušených.

Přičemž američtí komentátoři připisují takové názory „Kremelské propagandě“.
 
Opravdu, na Rusy – stejně jako na  Američany – má silný vliv to, co se objeví v médiích, zejména v televizi. Je pravda, že ruské televizní zprávy a komentáře k nim nejou o nic méně politické, než americké. V tomto případě není ruská elita a střední tříd informována o nic hůře, a není o nic méně kritická, než elita a střední třída ve Spojených státech.
 
U Rusů je mnohem větší přístup k denodennímu americkému zpravodajství a názorům - na kabelových a satelitních televizí, Amerikou financovaných ruskojazyčných vysílání, internetových stránek i do ruských stránek, což se projevuje mnoha články amerických médií každý den v ruštině. Je obecným pravidlem, napsal Cohen, mnozí Rusové jsou mnohem lépe informováni o politice Washington, než Američané ve vztahu k politice Moskvy.
 
Za prvé, Rusové věří, že celková americká politika vůči postsovětském Rusku od roku 1990 je příběhem slibů a ujištění daných Washingtonem Moskvě, následně porušených. Cohen stručně uvádí hlavní příklady.
 
Když prezident Ronald Reagan a George Bush - senior projednávali s posledním sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem konec studené války, bylo vydáno prohlášení, že v této válce „nebudou poražení - jedině vítězi“. Ale v roce 1992, v průběhu volební kampaně, Bush náhle oznámil: „Vyhráli jsme studenou válku“, což znamenalo, že by se s postsovětským Ruskem mělo zacházet, jako s poraženým nepřítelem, jako s Německem a Japonskem po druhé světové válce. Pro mnohé Rusy, a samozřejmě pro samotného Gorbačova to byla byl první americká zrada.
 
V průběhu následujících osmi let založila Clintonova administrativa svoji politiku vůči Rusku na tomto „triumfalistickém postulátu“ a ignorovala, jak byla tato politika vnímána v Rusku. „Šoková terapie“, prováděna v souvislosti s ruským prezidentem Borisem Jelcinem ponechala ekonomiku země v katastrofálním stavu, viníkem byl především sám Jelcin, ale na této „drakonické politice“ trval Washington, který ji i financoval.
 
Jak Stephen Cohen poznamenal, kvůli tomu se Rusko ocitlo téměř v troskách - nejhlubší hospodářská krize, rozložená sovětská střední třída, rozšířená chudoba, dožití se nižšího věku, posilování oligarchické elity, plenění bohatství Ruska atd..
 
Došlo také k flagrantnímu vměšování USA do ruské politiky, a to zejména při znovuzvolení Borise Jelcina v roce 1996. Clintonova administrativa financoval kampaň Jelcina, poskytující miliardy dolarů půjček prostřednictvím mezinárodních agentur, zároveň poslala do Moskvy tým amerických odborníků, kteří dávali Jelcinovi rady na zvýšení jeho šancí na znovuzvolení. Vzhledem k tomu, že se američtí „poradci“ usadili v Moskvě a rozšířili po celé zemi v 90. letech, není překvapující, že mnoho Rusů věřilo, že byli poraženi, okupováni a vypleněni cizí mocností.


V roce 1990 Gorbačov výměnou za připojení Německa (NDR) do NATO, všechny hlavní mocnosti, a první Bushova administrativa slíbily, že se NATO „ani o píď nebude rozšiřovat na východ“. Mnoho amerických představitelů později popřelo, že takový slib byl přednesen, nebo tvrdili, že Gorbačov to špatně pochopil. Ale nedávno zveřejněné dokumenty National Security Archive ve Washingtonu ukazují, že mnoho západních vůdců, včetně amerických opakovaně takové záruky slibovali.
 
Později, v roce 1999, dal Clinton jasně najevo, že rozšíření NATO je otázkou vojenské politiky. Do tří měsíců letadlaNATO bombardovala nepatrné Srbsko - spojence Ruska a de facto anektovala provincii Kosovo. Navštěvující Moskvu v té době viděl Cohen v ruských tvářích jasně vyjádřený šok, zděšení a hněv, a rovněž poznání dalšího zrádcovství Spojených států.

Administrativa George W. Bushe pokračovala v přístupu „vítěz bere vše" k postsovětskému Rusku. Rusko, více než jakýkoli člen NATO, pomohlo Spojeným státům ve válce proti Talibanu v Afghánistánu po událostech 11. září. Putin naopak očekával skutečné rusko-americké partnerství. Místo toho Bush obnovil intervence do ruské politiky pod záminkou „prosazování demokracie“, pokračoval v rozšiřování NATO na východ a jednostranně vypověděl Smlouvu o protibalistických střelách (ABM).
 
Barack Obama převzal funkci prezidenta a sliboval „novou éru americké diplomacie", ale jeho přístup k Rusku se nijak nelišil a byl možná „ještě více zmilitarizovaný a narušující", než jeho předchůdci. Během krátkého „obnovení" vztahů s Kremlem pod vedením prezidenta Dmitrije Medveděva, americký viceprezident Joseph Biden řekl moskevské veřejnosti a Putinovi, že by se Putin neměl vracet na post prezidenta.
 
Obama a Biden se tak snažili „dohodnout" s Medveděvem proti Putinovi. Další akt amerického „vměšování“, jak poznamenal Steven Cohen, lze považovat administrativou a zejména ministryní zahraničí Hillary Clintonovou politiku na „prosazování demokracie“, která spočívala v negativní výrocích o následujících parlamentních a prezidentských volbách v Rusku.
 
V roce 2011 vláda USA zradila jí zvoleného ruského partnera v podobě Medveděva, porušila slib nevyužít rezoluci Rady bezpečnosti OSN na odstranění libyjského vůdce Kaddáfího. Mezitím Obama, stejně jako jeho předchůdci, stále rozšiřoval NATO a nakonec přivedl alianci k hranicím Ruska.
 
Vzhledem k této historii se zdá, že „osudové události" v Kyjevě v roce 2014 „byly téměř nevyhnutelné".Tyto události vedly k extrémně zmilitarizované nové studené válce, která nyní ohrožuje americkou i mezinárodní bezpečnost. Spojené státy zde rovněž porušily svůj vlastní slib.
 
Obama ujistil Putina, že podporuje příměří mezi Janukovyčem a protestujícími v ulicích. O několik hodin později se protestující vydali k oficiální rezidenci Janukovyče a ten utekl, ustoupivší tvrdému protiruskému režimu, který je nyní u moci. Barack Obama nezačal vytvářet skutečné diplomatické vztahy s Ruskem. Opakovaně odmítl návrhy Moskvy na spolupráci v Sýrii, brzy opustil svůj post a uvalil nové sankce proti Rusku.
 
Právě kvůli prizmatu 25-ti leté historie vztahů mezi USA a postsovětského Ruska, mnozí Rusové silně sledujují vyšetřování „vztahů“ Donalda Trumpa s Ruskem, kterými jsou tak posedlá americká média. Vymyšlená historka o těchto vazbách má za cíl zabránit tomu, aby Trump ukončil dlouhou „válku proti Rusku". Proto například když vlivná americká média tvrdí, že Trumpova diplomacie ohledně Putina v Sýrii a vůči terorismu je „zrádná", Rusové v tom vidí potvrzení svých předpokladů.

 
Na závěr Cohen vyzývá Američany, aby sami rozhodli, zda mají Rusové správné vnímání politiky USA, či nikoliv. Jinými slovy, je Putin skutečně „agresor", jak ho téměř jednomyslně odsuzují americká média, nebo je to vůdce, který reaguje na dlouhodobou „válku USA proti Rusku"? A jestli Rusové si nesprávně vykládají americké úmysly, dal jim k tomu Washington důvod?

V každém případě, když se národ domnívá, že je napaden, zejména národ s historií, jako je Rusko, vztahy s ním se stávají „stále nebezpečnějšími". Podle Cohena existuje jedna anomálie: Putin je téměř jediný vysoce postavený člověk v Rusku, jenž málokdy mluví o „americké válce proti Rusku" – jestli vůbec o tom hovoří.

(kou, prvnizpravy.cz, thenation.com, foto: arch.)