Svátek má: Čeněk

Zprávy

Velikost textu:

Junge Welt: Co to NATO slaví? Výročí konfrontace s Ruskem?

Junge Welt: Co to NATO slaví? Výročí konfrontace s Ruskem?

Před dvaceti lety, kdy Polsko, Česká republika a Maďarsko vstoupily do NATO, americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová triumfálně zvolala „Hallelujah!“.

Ilustrační foto
14. března 2019 - 11:04

Zatímco politici a představitelé armád předvádějí nadšení z výročí rozšíření Severoatlantické aliance o země střední Evropy, aexistuje na to i jiný názor, mnohem střízlivější, z něho vyplývá, že slavit není co.

Podle deníku Junge Welt se totiž od té chvíle odehrával trvalý nárůst napětí mezi Západem a Moskvou, protože se NATO pevně politicky a vojensky upevnilo na západních hranicích Ruska. Odpovídá tomu i samotný titulek novin: „Agresivně na východ“.

Když se Polsko, Česká republika a Maďarsko připojily k NATO, americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová triumfálně zvedla vstupní dokumenty a zvolala: „Chci citovat starý středoevropský výraz: hallelujah!“ Podle deníku Junge Welt byl 12. března 1999 učiněn první velký  krok ve směru, v němž od té doby napětí ve vztazích s Ruskem neustále roste a nakonec vedl k prudkému mocenskému boji s Moskvou, který dnes určuje celou světovou politiku.
 
Již počátkem 90. let začaly Polsko, Česká republika a Maďarsko usilovat o následný vstup do NATO. Německý spolkový ministr obrany Volker Rühe (CDU) jako první z politiků tehdejších členských zemí aliance veřejně požadoval rozšíření NATO. V Bonnu se mělo za to, že by bylo užitečné souběžně s rozšířením EU integrovat své nové členy do vojenské aliance, aby byl jejich přechod z jedné strany na druhou úplnější. NATO zároveň ignorovalo bezpečnostní zájmy Ruska a sliby, které Bonn a Washington učinily na počátku 90. let. Poté, výměnou za souhlas Sovětského svazu zahrnout NDR do Spolkové republiky Německo, bylo slíbeno, že nebude rozšiřovat NATO na východ, ale byly to jen verbální sliby, které by mohly být bez problémů ignorovány.


Varování se začalo ozývat z Ruska velmi brzy. Boris Jelcin na podzim roku 1993 oznámil, že rozšíření NATO na východ může „vést k pocitu izolace v ruské společnosti“. Ministr obrany Pavel Gračev o dva roky později vyjasnil, že pokud NATO skutečně přijme nové členy, může to přimět Rusko, aby vytvořilo vlastní vojenské aliance, k vytvoření protiváhy. Gračev navíc věřil, že expanze NATO na východ by mohla „nakonec vést k válce“.
 
Krátce před tím, než Aliance v červenci 1997 vyzvala Polsko, Českou republiku a Maďarsko, aby zahájily přístupová jednání, ji napadlo společně s Moskvou vypracovat Základní akt Rusko - NATO. Akt měl uklidnit Moskvu, obsahoval mnoho nejasných a ve skutečnosti nezávazných formulací. Pro tyto sliby neexistoval žádný právní základ a skutečnost, že NATO by mohlo dělat jinak, bude-li chtít, vyplynulo z Charty NATO - Ukrajiny, podepsané dne 9. července 1997 a zajišťující rozvoj spolupráce mezi stranami.

Po prvním kole rozšíření aliance na východ začala aliance díle jednat. Aby se Rusko uklidnilo před druhým kolem, vytvořila aliance v květnu 2002 Radu NATO-Rusko, aby mezitím 29. května 2004 přijala sedm států od Estonska po Bulharsko. Poté následovalo přijetí Chorvatska, Albánie a Černé Hory. 6. února tohoto roku byl podepsán protokol o přistoupení Makedonie, a tak prakticky celá jižní Evropa skončila v rukou NATO a odpovídajícím způsobem se zmenšil prostor pro politické pohyby Moskvy.
 
„Washington by rád přijal za členy i Ukrajinou a Gruzií. Ale Berlín a Paříž to ještě nedovolily, nechtěly vyvolat nekontrolovanou eskalaci konfliktu s Ruskem. Ale i bez tohoto lze argumentovat: podpora NATO na východě, která začala před 20 lety vstupem Polska, České republiky a Maďarska do aliance, dlouhodobě ustanovila politickou a vojenskou pozici aliance na západních hranicích Ruska,“ uzavřel autor materiálu.

(kou, prvnizpravy.cz, jungewelt.de, foto: arch.)