Svátek má: Milan

Zprávy

Velikost textu:

Roček: Čínský prezident získává mandát Nebe

Roček: Čínský prezident získává mandát Nebe

Život Mao Ce-tunga je pro čínské politické mandaríny varováním. Mao byl doživotním diktátorem, a jeho nekulturní kulturní revoluce vážně zbrzdila na desítky let rozvoj Číny. Proto v roce 1982 byl přijat zákon, že prezident nemůže být v úřadu více než dvě volební období.

Si Ťin-pching na sjezdu
12. března 2018 - 07:20

Proč toto omezení Číňané ruší? Odpověď je v „dlouhém pochodu“ dnešních dnů. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz František Roček.

Silnou stránkou čínského státu je plánování hospodářského a technického rozvoje a mezinárodní ekonomické expanze Číny do zahraničí na desítky let dopředu. Moc si drží relativně stabilní vrstva členů komunistické strany: vnitrostranickými vazbami prověřených osob. Vládní mašinérie není vystavena neustálým změnám politického směřování každých 4 až 5 let v důsledku parlamentních voleb jako např. v evropských státech, včetně ČR.

V klasických (evropských) demokratických režimech má po volbách nová parlamentní většina (tudíž nová vláda) své nové priority. Proto je obtížné plánovat dlouhodobé rozvojových programů k posílení a modernizaci státu. V tom má Čínská lidová republika výhodu.

Mandát Nebes
Prezident Si Ťin-pching se svou úřednicko – politickou armádou získá od Všečínského shromáždění lidových zástupců mandát Nebes.

Jako vůdce čínské komunistické strany Si Ťin-pching ví, že legitimita čínského socialismu se opírá o výkonnost čínského kapitalismu. Má silný mandát, protože v rámci „nové éry socialismu s čínskými rysy” má mocnou páku v protikorupčním řízení. To jeho vládnoucímu aparátu dovoluje ve všech sférách společnosti provádět čistky, které v případě potřeby na první pohled nemusí být politicky motivovány.

Nebeský mandát přecházel historicky v Číně na další silnější dynastii, která se dostala k moci. V případě Si Ťin-pchinga nejde o dynastii, ale o vůdce, který chce jenom viditelně potvrdit mandát Nebes, tím, že může zůstat u moci neomezenou dobu.

Mandát nebes spočívá v opanování země s více než miliardou lidských duší
Kritikové varují, že snaha čínské komunistické strany je nedemokratická, ale s mírně jedovatým úsměvem lze říci, že je v duchu čínských tradic. Lze dodat, že „muži násilí, kteří zakládali dynastie, vzývali mandát Nebes, jenž jim začal po právu náležet, jakmile zlomili odpor svých předchůdců. Učenci a státní úředníci, kteří zaplnili úřady nové dynastie, pohlíželi z vrchu na muže násilí, neboť ti užitím násilí (wu) projevili nedostatek kultury (wen). Ústřední mýtus konfuciánského státu tvořilo přesvědčení, že příkladné a dobrotivé chování vládce, v němž se zračí jeho mravní síla (te), k němu přitahuje lid a dává mu mandát Nebes. Toto potvrzení bylo ovšem udržitelné tak dlouho, dokud se císaři dařilo násilím potlačovat rebelie, pokud možno tak, že každého vzbouřence dal bez prodlení popravit.“ (John F. Fairbank, Dějiny Číny, s. 133, Nakladatelství Lidové noviny, 1998).

Již dávno platilo, jak uvádí výše citovaný John F. Fairbank: Pragmatismus při změně režimu znamenal, že ten, kdo se ujal moci vyvražďováním svých protivníků, přiměl úředníky a hodnostáře k závěru, že mandát Nebes dosavadní dynastii vypršel a s klidem vstoupili do služeb další následující dynastie.“ (John F. Fairbank, s. 171)

Proč by tomu mělo být dnes jinak. Pokud se podařilo Si Ťin-pchingovi v koncepci „nové čínské éry“ prosadit tvrdý model řízení pomocí účelové skupiny zvané komunistickou stranou, neznamená to, že má mandát Nebes?


Dlouhý pochod pana soudruha Si
Za administrativy Si Ťin-pchinga dochází k důslednějšímu potlačování opozice, k rozsáhlejšímu monitorování obyvatelstva, a ve stále větší míře je rozpracovávána cenzura internetu. Je zdůrazňován nacionalismus jako základní směr rozvoje společnosti. Vše je podřízeno vytváření vhodných podmínek pro čínskou ekonomickou expanzi.

Ale tento proces ve své nynější razantnosti se teprve rozebíhá. Kdyby měl Si Ťin-pching skončit po dvou funkčních obdobích (v roce 2023), hrozilo by nebezpečí, že nový vůdce čínských komunistů upraví dosavadní kurz podle svých představ na méně konfrontační. Nový směr nového vůdce by byl asi pohodlnější čili méně autoritářský (autoritářské manýry jsou energeticky velmi náročné. Stále musíte kontrolovat a vyhrožovat.) Tím by mohl oslabit stále sílící vnitřní dohled zabraňující chaosu a oslabit expanzi Číny v zahraničí. Čínská ekonomická expanze v zahraničí musí být stále posilována, aby odolala protitlaku konkurence.

Pokud by po dvou obdobích Si Ťin-pching skončil v nejvyšší mocenské funkci, přišlo by o moc i tisíce vykonavatelů jeho politiky. Ti uvádějí do praxe Si Ťin-pchingovu koncepci „nové čínské éry“ ve všech vedoucích institucích společnosti a v klíčových oblastech. Jeho příznivci (vykonavatelé) by ztratili skutečnou moc organizovat a hlídat ostatní.

Jak uvedl Luboš Heger v článku Velká čínská šeď (Euro 31. 8. 2015): „… Ťiangova mocenská klika prostupuje všemi patry politiky a vlivnými sektory ekonomiky až do politbyra, v němž jsou tři ze současných sedmi členů považováni za Ťiangovy muže. Jedná se o pozůstatek tzv. kolektivního modelu vedení, který vymyslel Teng Siao-pching v 80. letech a který Si Ťin-pching hodlá postupně demontovat ve prospěch diktatury klasického střihu, v níž se všechny nitky sbíhají v rukou jednoho vůdce.“

Proto chce Si Ťin-pching zůstal i nadále prezidentem, generálním sekretářem komunistické strany i předsedou Ústřední vojenské komise (po zbytek svého života), aby zajistil kontinuitu dosavadní politické a mocenské snahy svého klanu do dalších desetiletí. Je mu teprve 64 let a lze očekávat, že zůstane u moci ještě nejméně 10 let.

Z těchto důvodů Centrální komise komunistické strany navrhla, aby z ústavy vypadla formulace, která říká, že čínský prezident nesmí být ve funkcích více než dvě po sobě jdoucí období.

Četl jsem v jednom komentáři, že „prezident podemílá opatrné pokroky při prosazování vlády práva i kolektivní vládu“. Důležité není, jaký výklad práva bude v Číně dominantní. Hlavní pro čínskou administrativu bude udržet Čínu jako fungující variantu státně řízeného kapitalismu.

Si Ťin-pching jako doživotní nejvyšší reprezentant Číny, nový čínský císař, bude mít možnost pokračovat ve svém dlouhém pochodu, neboť polevit by znamenalo ohrozit stále rozsáhlejší čínské investice ve světě. Asi právě toto bylo v kuloárech vysvětlováno části vedoucích komunistických představitelů, kteří se obávali rizika likvidace kolektivního vedení a obnovení vůdcovského principu. Rozhodnuto o změnách v ústavě, aby mohl zůstat Si Ťin-pching u moci i nadále bylo přijato „usnesením druhého pléna ÚV… Usnesení nese až datum 26. ledna; druhé plénum se přitom konalo ve dnech 18. a 19. ledna. Tyto podivné diskrepance naznačují, že schválení bezprecedentního kroku nebylo úplně hladké.“  (casopisargumenty.cz, Martin Hála, Vítězný únor soudruha Si Ťin-pchinga, 2.3.2018)


Fenomén provincií
Ústřední vláda v Číně je závislá na schopnosti kontrolovat provincie. Každá z provincií by představovala v Evropě velký stát. Protože se jedná o rozlehlé oblasti, z hlediska pekingského centra je třeba průběžně kontrolovat a regulovat choutky podnikatelů a představitelů v provinciích. Zkrotit provincie lze především v rámci protikorupční kampaně.

Místní čínské úřady budou mít do budoucna ještě více autonomie, ale zesílí nad nimi dohled jak dodržují nařízení centrální vlády.

Ekonomové již řadu let komentují čínskou ekonomiku jako ztrácející dynamiku. Současné komentáře (březen 2018) opět hovoří o ztrátě dynamiky, protože se vláda snaží o zpomalení růstu zadlužení ve firmách. Dochází ke zbrzďování marnotratnosti pomocí ochlazení realitního trhu. Na firmy dopadají konečně také zvýšené (z hlediska podnikatelů zbytečné) náklady na boj se znečištěním ovzduší.

K ekologické zátěži jsem uvedl v knize „Bombardovat nemocnice je normální“ (kapitola 20.2.1. Čínská invaze Hedvábnou stezkou, Ústí n. L. 2017): „….Čína tvrdě posiluje svůj potenciál i tím, že ušetřila stovky miliard dolarů, když místo do ekologie investovala do technického rozvoje a výroby. Až dnes (2017) slavnostně vyhlásili nejvyšší úředníci Říše Středu, že se Čína bude zabývat ekologickou politikou…“

Pro každou vládu, nejen čínskou, ale i českou, je nebezpečné, že podnikatelé uvažují v krátkodobém časovém horizontu, protože jejich cílem je dosáhnout dnes zisku za co nejmenší nákladovou cenu. Učiní cokoliv, co není zakázáno (a je přehlíženo), a když to jde bez ohledu na ekologické, kulturní a sociální škody. Zisk je naprostou prioritou. Podobně i místní politici se snaží ze svého postavení vytěžit co se dá a přitom nevzbudit nežádoucí pozornost. Vědí, že na svých místních postech – od úrovně měst až po vedení krajů či provincií, jsou jenom na omezenou dobu.

Protože v celé Číně mají zelenou modernizační projekty, v provinciích je ohromný korupční potenciál v plánování, inovacích a výstavbě. Zbytečně nadhodnocené a pochybné projekty a záplava úvěrů na zbytečné stavby, to z provincií vytváří časovanou ekonomickou bombu. A oslabuje budoucí rozvoj Číny. Ústřední vláda proto musí provincie tvrdě kontrolovat a pročišťovat od nepohodlných politiků, úředníků a podnikatelů v rámci protikorupčních kampaní.

Bez tuhé centrální vlády by provinciální administrativy a místní podnikavci postupně vytvořili stav finančního chaosu a nekonečné spirály zadluženosti. Korupci řeší čínské orgány i mezi lidmi centrální administrativy na nejvyšší úrovni. Boj proti korupci je nejen v nejvyšších patrech moci, je též alibi pro politické čistky.

Provizorní provincie na cestě nikam
V Číně se během oslav Svátků jara každoročně dá do pohybu ohromná masa lidí. Letos se po železnici přesune 390 milionů lidí z 1,4 miliardy a letecky kolem 65 milionů Číňanů. Podle agentury Bloomberg proti roku 2017 mělo být v roce 2018 v pohybu o devět procent více osob a proti roku 2010 skoro dvojnásobek.
Znamená to, že čínský bezpečnostní aparát musí být připraven potenciálně čelit pohybu 400 milionů osob. Pohyb většiny osob znamená, že nejsou „momentálně“ ukotvení – jsou někde za prací a část z nich na cestě. Mezi tzv. neukotvenými je vyšší procento potenciálně nespokojených osob než v běžné populaci – odhadem do 15 %. Mnozí jsou nespokojeni, protože jsou nuceni vydat se daleko od domova kvůli obživě. Jiní, kteří cestovali za prací dobrovolně, jsou zklamáni, že se jejich sny nenaplnili. Nespokojení pracovní migranti z čínského venkova představují do budoucna značný protestní potenciál.

Bez nadsázky lze říci, že vlastně jedna provincie je na cestě („plovoucí“ provincie) a pracovní „hosté“ žijí více mně nedobrovolně (z existenční nutnosti) v místech, které nepovažují za svůj domov.

V běžné tzv. ukotvené populaci pro bezpečnostní složky potenciálním problémem je do 5 % osob – lidé ochotní k čemukoliv - kriminálníci, hospodářsky a politicky promiskuitní podvodníci a kariéristé. Další 1 až 2 % osob představují lidé s určitou mírou odvahy protestovat proti režimu, které lze zařadit do aktivní opozice. Mezi nimi jsou též lidé protestující z objektivních důvodů – pro různé personální a ekonomické persekuce. Z úvah toho typu je třeba vycházet i při prognózách nepokojů.

Strana a vláda
Číňané se dočkají schválení nového úřadu proti korupci, Celostátního dozorčího výboru, který bude mít rozsáhlou pravomoc vyšetřovat a zadržet všechny státní zaměstnance, aniž by měl souhlas soudu.
Píše se, že Si Ťing-pching zahájil „strukturální přeměnu komunistické strany“. Přeloženo do normálního lidského jazyka to znamená, že komunistická strana se stává centrálním velitelským, dispečerským a kontrolním stanovištěm. Komunistická strana převezme ve větší míře než dosud kontrolu nad všemi sférami vlády. Taková realita nastává v roce 2018.

Demokracií políbené duše varují před dalším posílením čínského diktátorského režimu. Přitom se nejedná o nic zvláštního.

Komunistická strana Číny je ve stejné pozici jako katolická církev ve středověku, i novověku ještě v první polovině 20. století. Církev byla základní politickou kostrou, na kterou se nabaloval výkonný mocenský aparát evropských států. K témuž sloužily i protestantské církve a pravoslaví, a slouží k tomu i jakýsi islám. Náboženství představovalo a představuje základní alibi pro politické a tudíž i mocenské konstrukce.

Proto čínský mandát Nebes je spojen na další léta s komunistickou stranou jako supervizorem organizací zajišťujících chod a kontrolu státu – Říše Středu.

Roček: Varování Číně? Varování se nekoná

Post scriptum
Že k tomu rodící se ikona čínského císaře a komunistická suita vlasteneckých mandarínů nepotřebuje demokracii? Pořádek a stabilita za jakoukoliv cenu jsou pro tuto část světa, jak mandaríni proklamují, nejlepším z možných východisek.

Číňané zažili na vlastní kožich, že ve vztahu k Číně západní (euro-americký) demokratický svět také nepotřeboval demokracii v opiových válkách a okupaci čínských přístavů.

Proto místo mudrování nabízím dva citáty z knihy demokratického Raymonda Arona (filozof a historik):
„Čína prodělala posledních asi sto let období nepokojů. Mandžuská dynastie byla v úpadku, když se objevili bílí barbaři.“ (str. 57) „… liberální instituce mají menší váhu než národní nezávislost.“ (str. 517) Raymond Aron, Historie XX. století, Paříž 1996, Academia 1999)

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)