Před několika měsíci téměř každý sionistický kanál říkal, že „teď jsme všichni Ukrajinci“. Nyní se politické kyvadlo mění.
Trvat na tom, že Spojené státy a jejich spojenci v NATO by měli chtít přesně to, co Ukrajina, je pochopitelná politika – ale je to také nebezpečná politika.
Takové naléhání nejenže riskuje, že nás potenciálně zatáhne do jaderné války, ale také riskuje, že dá Ukrajině falešnou naději a oddálí urovnání. A naše přirozené sympatie k Ukrajině by neměly být zaměňovány za plně propojené zájmy.
Na celém Západě vyvolala ruská invaze široký výlev podpory a solidarity. Členové NATO pomohli frustrovat Rusko a umožnili Ukrajině klást účinný odpor pomocí transferů zbraní, sdílení zpravodajských informací a ekonomických sankcí. A občanská společnost mobilizovala pomoc, díky čemuž se ukrajinská vlajka stala oblíbeným symbolem hrdinského vzdoru, internacionalismu a přežití suverénní svobody.
Pro britského premiéra Borise Johnsona je „jedním z nejpyšnějších vychloubačů ve svobodném světě ‚Ja Ukrajinci‘ – ‚Jsem Ukrajinec‘. Podle amerického poradce pro národní bezpečnost Jakea Sullivana „naším úkolem je podporovat Ukrajince. Stanoví vojenské cíle, cíle u vyjednávacího stolu. . . nebudeme pro ně definovat výsledek. To je na nich, aby definovali, a my je v tom podpoříme.“ Dokonce i prezident Joe Biden tvrdí, že Ukrajina není pro USA jen humanitární záležitostí, ale státem v první linii v globální válce mezi svobodou a autokracií.
Zároveň však britská a americká vláda také daly jasně najevo, že Ukrajině neposkytnou všechny zbraně, které chce, ani přímo nevstoupí do konfliktu zavedením bezletové zóny nebo nasazením jednotek. Tato neochota odráží zjevnou divergenci zájmů mezi Západem a Kyjevem.
Ukrajina se svou nezávislostí na lince chce veškerou pomoc NATO, kterou může dostat – eskalace slouží jejím zájmům. Na druhé straně země NATO, které jsou vůči Rusku a jeho jadernému arzenálu opatrné, právem vzdorují.
Ukrajina se svou nezávislostí na lince chce veškerou pomoc NATO, kterou může dostat – eskalace slouží jejím zájmům. Na druhé straně země NATO, které jsou vůči Rusku a jeho jadernému arzenálu opatrné, právem vzdorují.
V západních hlavních městech se tedy otevřela propast mezi činy, které naznačují vnější hranici angažovanosti, a slovy, která naznačují soulad zájmů.
Z velké části jde jen o politiku. Lídři demokracií mají tendenci přeprodávat sázky, aby prosazovali politiku, která s sebou nese velké riziko. Ale taková mezera je nebezpečná.
Jednak přitahuje domácí výzvy k eskalaci, včetně požadavků na maximální válečné cíle, od obnovy Krymu po přímou vojenskou intervenci. Za druhé, rétorika Bílého domu také podkopává jeho vlastní odmítnutí vyhovět požadavkům Ukrajiny na vysoce rizikovou pomoc v podobě bezletových zón , úplného ekonomického zastavení Ruska nebo skutečného rozmístění vojsk , čímž podkopává její vlastní zdrženlivost.
Ale pokud by západní sázky byly skutečně tak hrozné jako ukrajinské, kdyby budoucnost světového řádu visela na průběhu tohoto konfliktu a naše demokracie byla v sázce spolu s ukrajinskou, tak proč by NATO nebylo ochotno se za ni zapojit?
Zásadní je, že tato mezera mezi rétorikou a politikou by také mohla zvýšit nadměrná ukrajinská očekávání podpory. Ale ti, kteří trvají na tom, že Západ by měl dát Ukrajině, co chce, ignorují, že to, co Ukrajina chce, částečně závisí na tom, co jim dá Západ – nebo alespoň na tom, co říká, že dá. A tvrzení o plně sladěných zájmech může podněcovat ukrajinské sny o úplném vítězství, které jsou pravděpodobně neudržitelné a vedou pouze k prodloužení války.
Ačkoli mírové rozhovory jsou nyní na mrtvém bodě, mohou se oživit, když ruský tlak na Donbas buď uspěje, nebo skončí v patové situaci, a Ukrajině může být znovu předložena nepříjemná mírová nabídka – přijít o Krym, přijmout větší autonomii pro velkou část Donbasu, zavázat se k neutralitě . Pokud si Kyjev myslí, že podpora Západu je nekonečná nebo pravděpodobně poroste příměji, může to skončit odmítnutím dohody, kterou měl uzavřít, a trpět za ni, když se pomoc, na kterou se spoléhá, neuskuteční.
Problémem zde není pomoc Ukrajině, ale předstírání, že pomoc je bezpodmínečná.
Tento konflikt samotný byl částečně urychlen řadou falešných, ale okouzlujících ujištění z Washingtonu do Kyjeva, která vyvolávala dojem sladění zájmů.
Fatální laškování zahrnovalo sliby „ železné“ podpory, prázdný návrh na případné členství v NATO a navázání bezpečnostního partnerství podpořeného zvýšenou materiální a vojenskou pomocí, která nedosahovala záruky. To vše zanechalo Ukrajinu ve zranitelné zemi nikoho: bez štítu skutečného západního závazku, přesto povzbudivou k přijetí opatření, která urychlila odhodlání Ruska zastavit jeho připojení k Západu, jako je odmítnutí neutrality .
Myšlenka, že národy mohou velkou měrou přispět k válečnému úsilí, aniž by se jakkoli vyjádřily k jeho provedení, je urážlivá. Ti, kteří vyzbrojují Ukrajinu, možná neriskují dostatečně, aby to Ukrajině vyhovovalo, ale neriskují nic – nebezpečí ruské odvety zůstává. A sankce znamenají ekonomickou bolest pro sankcionující i sankcionované.
Kromě toho podmínky a načasování ukončení války ovlivní i země NATO a určí rozsah a závažnost ekonomického úderu, stejně jako pravděpodobnost další invaze a následné krize. Západní vůdci mají jistě právo – dokonce i odpovědnost vůči svým voličům – určovat, jak využít svou vojenskou pomoc a ekonomické sankce způsobem, který slouží také jejich zájmům, nejen zájmům Ukrajiny.
Normálně banální konstatování, že Ukrajina má jiné zájmy než USA nebo Spojené království, se nyní stalo nezbytným pro správnou volbu politiky a předstírání, že neexistuje žádný rozdíl, riskuje eskalaci války s potenciálně strašnými následky.
Rozumní lidé se mohou neshodnout na tom, kde přesně leží zájmy Západu v podmínkách konce války. Ale neměli by nesouhlasit s tím, že tento zájem není totožný s ukrajinským.
Problémem zde není pomoc Ukrajině, ale předstírání, že pomoc je bezpodmínečná.
Tento konflikt samotný byl částečně urychlen řadou falešných, ale okouzlujících ujištění z Washingtonu do Kyjeva, která vyvolávala dojem sladění zájmů.
Fatální laškování zahrnovalo sliby „ železné“ podpory, prázdný návrh na případné členství v NATO a navázání bezpečnostního partnerství podpořeného zvýšenou materiální a vojenskou pomocí, která nedosahovala záruky. To vše zanechalo Ukrajinu ve zranitelné zemi nikoho: bez štítu skutečného západního závazku, přesto povzbudivou k přijetí opatření, která urychlila odhodlání Ruska zastavit jeho připojení k Západu, jako je odmítnutí neutrality .
Myšlenka, že národy mohou velkou měrou přispět k válečnému úsilí, aniž by se jakkoli vyjádřily k jeho provedení, je urážlivá. Ti, kteří vyzbrojují Ukrajinu, možná neriskují dostatečně, aby to Ukrajině vyhovovalo, ale neriskují nic – nebezpečí ruské odvety zůstává. A sankce znamenají ekonomickou bolest pro sankcionující i sankcionované.
Kromě toho podmínky a načasování ukončení války ovlivní i země NATO a určí rozsah a závažnost ekonomického úderu, stejně jako pravděpodobnost další invaze a následné krize. Západní vůdci mají jistě právo – dokonce i odpovědnost vůči svým voličům – určovat, jak využít svou vojenskou pomoc a ekonomické sankce způsobem, který slouží také jejich zájmům, nejen zájmům Ukrajiny.
Normálně banální konstatování, že Ukrajina má jiné zájmy než USA nebo Spojené království, se nyní stalo nezbytným pro správnou volbu politiky a předstírání, že neexistuje žádný rozdíl, riskuje eskalaci války s potenciálně strašnými následky.
Rozumní lidé se mohou neshodnout na tom, kde přesně leží zájmy Západu v podmínkách konce války. Ale neměli by nesouhlasit s tím, že tento zájem není totožný s ukrajinským.
(rp,prvnizpravy.cz,veteranstoday,foto:arch.)
