Grygar: Co má Mnichovská smlouva společného s ukrajinskou válkou?

politika

 Stalo se již téměř notorickým zdůvodňováním všestranné podpory Ukrajiny poukazem na situaci v Československu v době Mnichovské smlouvy, kdy poprvé od založení českého státu v 10.století došlo k drastickému porušení jeho historicky stabilních a neotřesitelných hranic.

Grygar: Co má Mnichovská smlouva společného s ukrajinskou válkou?
Mojmír Grygar
30. dubna 2024 - 02:20

Kdo argumentuje dnešními hranicemi Ukrajiny, které vznikly až v roce 1954 z vůle Ukrajince Chruščova, dopouští se velkého omylu, ne-li něčeho horšího. Hranice sovětských republik neurčovalo složení obyvatelstva, již od vzniku komunistického státu měly administrativní ráz a měnily se podle politické potřeby a zájmu, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Uvedu příklad Gruzínské republiky. Když se při zrodu Sovětského státu řešila otázka, jak stanovit hranice území obývaného Osetinci, politbyro v Moskvě rozhodlo nerespektovat historické hranice osetinské oblasti, a menší jižní část, oddělenou od severního centra v zimě prakticky neprostupným průsmykem, začlenilo do Gruzie. Vůbec přitom nerozhodovalo, že mezi Osetinci a Gruzíny panovala dávná historická nevraživost. Pokud nebyla politická moc Sovětského svazu ohrožena, nikoho v centru nezajímalo, jak se menšině Osetinců žije v prostředí, kde byli, mírně řečeno, nežádanými hosty. Pravý stav věcí se ukázal, když se Saakašvili, prozápadní lídr postsovětské Gruzie, pokusil zkrotit neposlušnou proruskou menšinu tím, že jejich hlavní město Činvali začal obléhat a ostřelovat  děly. Tehdy zasáhl Putin a rychlou vojenskou operací vrátil jižní Osetince zpět do původních hranic. Kdo si tuto situaci vybavuje, ví, jak již tehdy prozápadní propaganda nasadila Putinovi na hlavu predátorskou helmu. (U nás to tehdy velmi znepokojilo ministra Schwarzenberga. Po únoru 2022 měl na co navázat.)
   

Když chce někdo v politice za každou cenu prosadit svůj záměr, nesmí hrát s otevřenými kartami. Nikomu z protiruského tábora nevadilo, když Ukrajinci po roce 1994 nesplnili závazek smlouvy, který je zavazoval k respektování jazykové a kulturní autonomie početných menšin. Právě tak považovali ukončení bojů v Donbase, dojednané Minskými dohodami 2015, za cár papíru. Kancléřka Merkelová dokonce nedávno prohlásila, že tato dohoda byla sjednána, aby Ukrajina získala dost času se vyzbrojit. Takové otevřené přiznání ke lži u zkušené političky, dcerky venkovského pastora, zaráží; ještě víc však šokuje, když při této příležitosti připomněla Mnichovskou smlouvu – tehdy prý západní demokracie obětovaly Československo, aby získaly čas se vyzbrojit. Chamberlain tehdy nijak neskrýval, že Anglii a Francii šlo o to Hitlerovi otevřít cestu proti společnému nepříteli – bolševickému Rusku. Dobře přitom věděli, že nejde o práva pohraničních Němců, nýbrž o existenci Československa, které stálo v cestě.
    
Podívejme se nyní na národnostní situaci tehdy a nyní. Na jedné straně je německá menšina v Českých zemích 30. let, na druhé ruské osídlení na dnešní Ukrajině. Sám pojem „sudetští Němci“ odpovídá politickému, nikoliv národnostnímu kritériu –  dialekt Němců ze Šumavy se tak odlišuje od mluvy lidí ze severu Čech nebo z Opavska, že si tito „soukmenovci“ nerozumějí. „Němí“ lidé, Němci, přicházeli do zemí Koruny české jako osadníci podporovaní některými českými vladaři, zejména Přemyslovci, nebo přicházeli osídlovat zpustošené české a moravské kraje po velkém exodu českých kacířů v pobělohorské době. Rusové byli na východě dnešní Ukrajiny, v Donbase a na jihu kolem Oděsy, usazeni již odedávna. Nebyli nikdy menšinou, srovnávat je se sudetskými kolonizátory je zcela mimo historickou realitu.  
    
Další zásadní rozdíl je v tom, že český stát pozbyl po Bílé Hoře samostatnost a Češi, Moravané a Slezané se stali podřadnou slovanskou enklávou v německém obklíčení. Po Mnichovu se octly na stole okupantů plány totální  germanizace  území Böhmen und Mähren. Na Ukrajině po rozpadu Sovětského svazu se dala do pohybu záměrná  ukrajinizace   země, na níž se podíleli navrátilci z politického exilu v Kanadě i odjinud, kam kolaboranti a dobrovolníci oddílů SS a wehrmachtu utekli před soudem za válečné zločiny.
    
O ruském původně osmimilionového obyvatelstva na Ukrajině nelze mluvit jako o menšině – na svém území, které je zřetelnou čarou odděleno od neruského obyvatelstva, mají starousedlíci naprostou převahu, a proto plebiscity, které provádí dnešní ruská moc, nelze jednoduše smést ze stolu. Dřív nebo později musí o osudu jazykových a etnických skupin na Ukrajině rozhodnout samo obyvatelstvo, nikoliv Kongres USA, bruselská byrokracie, ani generálové v NATO. Postavení Rusů na celé Ukrajině je po puči v roce 2014 prekérní, nesnesitelné, jejich národní práva jsou porušována způsobem připomínajícím nacistickou éru. V podmínkách občanské války může navíc jakékoli podezření ze sympatií k Rusku vést k nejhorším důsledkům. I v západním tisku probleskly zprávy o ukrajinských tajných službách, které provádějí vražedné (assassine) akce proti nepřátelům režimu.
    
Je ještě jeden podstatný důvod, proč situaci sudetských Němců nelze srovnávat s ruskou otázkou na Ukrajině. Když  po první světové válce Češi obnovili stát a spolu se Slováky začali vytvářet podmínky pro demokratické řešení národnostních, sociálních a kulturních otázek, práva německých, maďarských, polských, židovských nebo rusínských obyvatel nebyla porušována. Po roce 1918 bylo například v Praze stále  ještě neúměrně víc německých bank, škol a divadel, než českých. Československo zůstalo ve 30. letech posledním demokratickým státem, který nacistické Německo spolu s fašistickou Itálií a dvěma západními demokraciemi odsoudily k zániku. 

Skutečnost, že Amerika spolu s Evropskou unií schvaluje hrubé potlačování práv menšin na Ukrajině, nebezpečně připomíná „duch Mnichova“– skandální porušování základních demokratických principů. (První transport několika set německých antifašistů, loajálních občanů Repiublkiky, byl vypraven do koncentračního tábora v Mauthausenu ještě před koncem roku 1938.)         

Můžeme-li v něčem najít shodné rysy mezi česko–německým konfliktem  v letech 1934–1945 a vražedným napětím mezi ruským obyvatelstvem a ukrajinskou nacionalistickou vládou po roce 2014, pak je to hrubé  porušování práv menšin – platí to právě tak na Ukrajině, jako  v Pobaltí. Nejhorší paralela je v tom, že tažení západních států tak či onak navazuje na Hitlerův útok proti Sovětskému svazu. Tank Tygr nahradil Leopard, ukrajinská horská brigáda se jmenuje Edelweiß, dnešní ukrajinští vojáci navazují na tradice otců a dědů. (Proběhly informace o tom, že sesazený velitel Zalužnyj je spolu s bojovníky Pravého sektoru obdivovatelem Stěpana Bandery a jeho oddílů vedených Šuchevičem, který v týlu postupující wehrmacht čistil Ukrajinu od  nežádoucích živlů. Zatím jsem se nedopátral ničeho, co by tuto zlověstnou informaci vyvrátilo.

Neděláme si samozřejmě nejmenší iluze o Stalinově režimu, ale nešlo tu o soupeření dvou diktátorů, nýbrž o vpád armád jednoho diktátora do cizího státu s cílem jej rozvrátit a na staletí podřídit germánské nadvládě. To je nezvrazitelná skutečnost. Odmítají-li předáci západních států uctít v blížících se májových dnech památku mrtvých rudoarmějců a když toto mytí mozků svádějí na Putina, je to tak velký politický, myšlenkový a etický zkrat, že se s něčím podobným v dějinách civilizované Evropy nesetkáme tak často.                                            
Putin řešil situaci rebelujících ruských regionů vojenským vpádem, který předešel velkou vojenskou operaci Ukrajinské národní gardy proti vzbouřencům.  Oč šlo? Během prvních dnů válečných akcí se ruským jednotkám podařilo získat originál tajného rozkazu velitele  Ukrajinské národní gardy generála–plukovníka Mikoly Balana. Dokument, podepsaný 22. ledna 2022 prvním  zástupcem velitele Národní gardy Ukrajiny generál–poručíkem Volodimirem (!) Kondratjukem, byl určen velitelům Severního Kyjevského, Jižního Oděsského a Západního oddílu Národní gardy, velitelům jednotek 2269, 3018, 3077. Tento fakt naše media – jak jinak? – nezaznamenala. Nehodil se, jak se říká, do krámu.
    
Putin jednal stejně, jak řeší podobné konflikty předáci kapitalistických mocností. Přesto zredukovat hodnocení a odsouzení podobného činu jen na základě právního argumentu, který naprosto přehlíží národnostní, kulturní a historické aspekty dané situace, je přinejmenším nebezpečným zjednodušením konfliktu. Věří-li inscenátoři této války Západu proti Ruské federaci, proti ruskému národu jako celku, proti jeho kultuře a životnímu stylu, v pravdivost svých argumentů, proč stejně nejednali jindy a jinde, například při útoku proti Iráku, při amputaci Kosova z historické vazby na Srbsko, při bombardování Bělehradu, při obsazení syrských Golanských výšin Izraelci?
   
Jak věřit obhájcům posvátnosti hranic, když toto právo uplatňují jen tam, kde se jim to hodí?

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)




43-8974200277/0100

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX






Anketa

Kdo by se podle Vás měl stát příštím americkým prezidentem?