Potom se jal vypočítávat ony „bezprecedentní změny“: rezignoval ředitel všeobecné inspekce ozbrojených sborů (GIBS) a ředitel kriminální centrály (NCOZ), střídání nastalo na místě ředitele pražské krajské policie a nastane na postu policejního prezidenta (z toho dosavadního se stane velvyslanec), a ředitel civilní rozvědky byl postaven mimo službu. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jan Schneider.
Z toho jde pouze ve dvou případech o změny na unikátních postech (inspekce a policejní prezident). Ve stejném postavení jako ředitel NCOZ je dalších 12 ředitelů policejních útvarů s celorepublikovou působností, jejichž personální obsazení nechává Žáčka chladným; ve stejném postavení jako pražský (krajský) policejní ředitel je dalších 13 krajských policejních ředitelů, kterých si Žáček taktéž účelově nevšímá. V případě ředitele rozvědky jde o opatření procesně vynucené a s otevřeným koncem – momentálně však nemůže velet svým podřízeným, kteří šetří případ, který se týká i jeho samotného.
Takže kvantitativně se nám Žáčkův hysterizující výlev „bezprecedentních změn“ velmi ztenčil. Podívejme se nyní na údajný problém věcně. Jak se ti lidé původně dostali na své posty? – napadne snad každého, kromě Žáčka. No, v důsledku „precedentních“ změn na oněch postech, odpoví si snad každý, kromě Žáčka. Nic nového pod sluncem.
Co tedy vlastně poslance Žáčka tak iritovalo? Je snad odpůrcem demokracie, jejímž jedním z podstatných rysů je právě střídání ve funkcích? Načichl snad natolik totalitními manýry, mezi něž patří posluhování ve funkcích až do smrti, ať již jakékoliv?
Ta poslední otázka není samoúčelná. Nebudeme neférově argumentovat „ad hominem“, tedy Žáčkovou osobností, ale soustředíme se na jeho profesní přípravu a průpravu, když se sám tak rozpovídal. Sám jeho profesionální životaběh totiž mnoho napoví.
Za minulého režimu, jehož uzákoněné označení za zločinný on sám později vehementně podporoval, nastoupil Žáček na kádrově výběrovou (zločinnou?) žurnalistickou fakultu Karlovy univerzity. Ve svých životopisech (ODS, CEVRO) skromně pomíjí, že za toho uzákoněně zločinného režimu byl dokonce členem fakultního výboru (zločinného?) Socialistického svazu mládeže (SSM)!
Proč ty otazníky? Protože tu něco neštymuje. Abychom je odstranili, použijeme Žáčkovu metodu interpretace dějin, spočívající v neustálém citování dobových směrnic, rozkazů, instrukcí, pokynů a nařízení. Čtěte sami: Podle stanov „SSM je … blízkým spolubojovníkem KSČ. …SSM rozvíjí svoji činnost pod vedením KSČ – vedoucí síly naší společnosti. Vychází z programu a cílů KSČ…“ a tak dále.
Výsledek je zřejmý. Je-li Žáčkova metoda výkladu dějin správná, zůstane mu v té logické smyčce jeho vlastní hlava. Není-li správná, pak v té smyčce nezůstane on, ale celá jeho „odborná erudice“.
Ne dosti na tom! Žáček nebyl jen přívěskem, ale funkcionářem s StB aktivisticky spolupracujícím. O tom dokonce vypovídá sám, v knize „Sto studentských revolucí“ (1999). Dejme mu slovo:
„V Bartolomějské (pozn.: míní se tím pracoviště StB) jsem si to zavařil především tím, že se ‚nějak‘ řeč stočila k Protu (pozn.: studentský časopis ‚Proto‘, jehož byl Žáček šéfredaktorem) a já se jich ptal, zda mají poslední číslo, protože jsem si myslel, že ho mají. Řekli, že ne, ale stejně už ho asi měli. Domníval jsem se, že nebude nic proti ničemu, když jim ho nechám, ‚když půjdu kolem‘. Pak jsem vypadl, oddechl jsem si, ale říkal jsem si, sliby se mají plnit, tak jsem přišel asi za týden na vrátnici a říkal jsem tomu dozorčímu, že tady mám nějaký časopis a kde ho mám nechat, že to je na jméno Šrámek.“ (s. 848).
Po změně režimu Žáček dostudoval a byl postupně zaměstnán v Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti, v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v Ústavu pamäti národa Jána Langoše v Bratislavě, v Archivu bezpečnostních složek, v Úřadu pro studium totalitních režimů, na ministerstvu obrany – a to pomíjíme ještě mnoho jeho „vedlejšáků“.
Sečteno shrnuto, Žáček se celou dobu od dokončení studií pouze jen teoreticky zabýval minulostí, kterou navíc ke všemu ještě interpretoval prizmatem „ideologie vítězů“, mezi něž se zručně zařadil. Žáček coby teoretik, obrácený do minulosti, je nadto stále více pohlcován a kontaminován předmětem svého zájmu, to taky není nic nového.
A takovýto člověk se nyní zřejmě připravuje pasovat do pozice stranického experta na danou problematiku, možná s výhledem stát se nejprve stínovým ministrem vnitra – a pak se tohoto stínu zbavit, z čehož mrazí.
O personální problematice bezpečnostních organizací zřejmě neví vůbec nic – anebo považuje svoji představu za důležitější, než realitu (což je podle Hannah Arendtové přímo definice ideologického přístupu ke světu).
Jako historik nepracuje se srovnáním, což je skandální. (Čtenář si může na toto téma spravit chuť článkem Jaroslava Spurného v Respektu, který dává Žáčkovi lekci, zejména když vypočítává personální změny v rezortu, které nastaly za vlád předchozích, včetně vlády ODS.)
Jako beznadějný bezpečnostní laik Žáček zřejmě ani netuší, že kvalita vedoucího pracovníka se mimo jiné velmi výrazně pozná na tom, jak pracuje jím vedený úřad v jeho nepřítomnosti, respektive po jeho odchodu.
Jako ideolog zřejmě cíleně ignoruje skutečnost, že to, jak pointuje článek proti Babišovi, vůbec neodpovídá realitě. Možná však jen dostal stranický úkol zkusit kopnout Babiše do kotníku.
Jinými slovy, chce-li se ODS definitivně pohřbít, ať sází na takové a další Žáčkovi podobné týpky, končí komentář Jan Schneider.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
