Nejhorší situace nastává, když se hrozeb nahromadí více, a není jasné, v jakém pořadí na nás dopadnou. Z hlediska českých dějin je docela symbolické, že takovou existenciální nejistotu zažíváme právě v době čtyřstého výročí bitvy na Bílé hoře.

   

Nechci se pouštět úvah o tom, proč tato událost rezonuje v české politice po celá staletí, ač sama o sobě představovala zanedbatelnou válečnou epizodu, při pohledu zvenčí s nádechem typicky české absurdity. Nejlépe to popsal oxfordský profesor historie R. J. W. Evans, který se podivuje nad tím, jak může někdo nazývat nevýraznou rovinatou pláň horou a bezvýznamnou srážku bitvou. Na druhou stranu dopady této události byly podstatně horší než u všech předcházejících slavných českých proher.

   

Vidím jednu neblahou podobnost s dnešní dobou. Krize počátku sedmnáctého století zastihla naše předky po více než sto letech míru a prosperity. Češi na svém území naposledy válčili proti Matyáši Korvínovi ve druhé polovině 15. století, potom už jen za hranicemi proti Turkům. Nakonec kvůli tomuto tradičnímu evropskému nepříteli si po smrti svého krále Ludvíka Jagellonského zvolili za své panovníky Habsburky.

   

Protože dlouhé období míru bylo zároveň obdobím ekonomické prosperity a od roku 1485 také bezprecedentní náboženské tolerance. Aby těch podobností s dnešní dobou bylo ještě více, v českých zemích tehdy vládl stejně ojedinělý sociální smír jako dnes. V době, kdy v sousedním Německu probíhala mimořádně krutá Selská válka, u nás se spory mezi poddanými a vrchností řešily politickými prostředky nebo soudní cestou. Česká politika tehdejší doby se stala politikou pro dobré počasí, o němž doufali, že vydrží věčně. Když 10% katolíků (kteří ve středu Evropy zůstali po reformaci) zahájilo tvrdou rekatolizaci, evangeličtí stavové na to nedokázali správně reagovat. Sice se vzbouřili, ale jen tak napůl, nejprve nezvládli tradiční českou disciplínu – defenestraci a pak ani válku.

   

Když ji svojí vzpourou vyvolali, netušili, že se nakonec potáhne rovných třicet let, a že u nás v Praze také v roce 1648 skončí. Válka, hladomory, epidemie a emigrace snížily počet obyvatel na polovinu předválečného stavu. O zbídačení země netřeba mluvit. Zkrátka, v historii zdánlivě nepatrné příčiny přinášejí nečekané důsledky. Někdy malý kamínek spustí zničující lavinu.

   

Obávám se, že se dnes nejen Česká republika, ale celý Západ nachází v podobně nebezpečné situaci jako před 400 lety, jen místo protireformace a rekatolizace hrozí Evropě islamizace prosazovaná stejně odhodlanou menšinou jako tenkrát. Politiků, kteří by si to nebezpečí uvědomovali, je jako šafránu. Mají ale jednu společnou věc – ve většině zemí je považují za extrémisty.