Je sice pravda, jak na kritiku reagoval ministr vnitra Jan Hamáček, že pojem přesudečná nenávist nepřináší žádné nové trestné činy. „Jenom“ výklad toho, na co se mají orgány činné v trestním řízení do budoucna zaměřit. Největší nebezpečí pro „liberální demokracii“ a tím pádem i pro náš stát zřejmě představují verbální trestné činy na sociálních sítích. Ty je zapotřebí přísně stíhat.
Dozvěděli jsme se také, že zločin lze spáchat přeposíláním e-mailové korespondence, a to i s výroky, které ani trestné nejsou. Závisí to na kontextu. Také se poprvé oficiálně objevil termín o závadných mediálních projektech využívajících dezinformace a konspirační teorie. Vyplývá z toho, že několik let trvající mesaliance mezi neziskovkami typu Evropské hodnoty a ministerstvem vnitra přináší své ovoce. Konečně byl oficiálně definován ideozločin a může se začít budovat ministerstvo strachu, které nepochybně obohatí i nezávislí státní zástupci, takže soudů již nebude třeba.
Nejdříve jsem se toho zhrozil a vzpomněl si na své mládí před 50 lety, kdy nastupující normalizace začínala útokem na svobodu slova a vyjadřování obecně a kdy také nějací podivní ideologové definovali, co je povolené a co již trestné. Pak jsem si uvědomil, že žijeme ve státě, kde volby mohou něco změnit, protože nejsou povinnou fraškou jako tenkrát. Střídání vlád představuje konstantu, takže moudří politici se snaží nastavit pravidla tak, aby se nemuseli bát přechodu do opozice.
Mám na to jednu osobní vzpomínku – v roce 1996 jsem se jako zástupce nejsilnější opoziční strany v Poslanecké sněmovně stal předsedou Stálé komise pro kontrolu činnosti BIS. Protože jsem svou opoziční roli vzal vážně, záhy se musel hledat nový ředitel Bezpečnostní informační služby. Tehdejší ministr vlády Pavel Bratinka mě překvapil, protože se ke mně obrátil s prosbou o pomoc s jeho výběrem. Zdůvodnil to logicky – záleží nám na vzájemném konsenzu, protože nechceme, abychom se té tajné služby museli bát, až v opozici pro změnu budeme my.
Tuto moudrost dnešní generace politiků (zejména těch, kteří nezažili totalitu) nemá. Proto si vymýšlejí takové gumové pojmy jako je předsudečná nenávist, proto chtějí, aby orgány činné v trestním řízení stíhali hlavně neuvážené výroky na sociálních sítích a v rámci zažité praxe dvojího metru jim určují jaké. Takže se oficiálně tolerují nenávistné výroky vůči prezidentovi a předsedovi vlády a některým politickým stranám (včetně výzev k násilí), zatímco jiné se přísně stíhají.
Neuvědomují si však, že tím připravují cestu k volebnímu vítězství právě těm politickým silám, proti kterým dnes útočí. Pak se změní vládní zadání a policie a státní zástupci budou přísně stíhat rasistické protibělošské útoky a všechny další xenofobní (třeba o ruských švábech), dosud tolerované. Také paragraf o projevech nenávisti kvůli politickému přesvědčení lze použít na výroky o voličích Miloše Zemana a Andreje Babiše. To do definice předsudečné nenávisti totiž také zapadá. Vše závisí jen na úhlu pohledu. Zatím to původcům politiky netolerance nedochází, myslí si totiž, že mají přímo milion chvilek času. Nemají. Už několik tisíc let platí, že kdo mečem zachází, také jím schází.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
