Nemohu napsat oslav, protože zejména v Praze vinou některých českých politiků se toto jubileum změnilo ve vážný pokus o přepsání historie. Jako vždy v podobných případech se musím zabývat důvody, které k této zatím nejradikálnější snaze o revizi našich moderních dějin vedly.
Domnívám se, že jsou hned dva. Ten první souvisí se současnou fází pozvolného rozpadu monopolárního světa a přechodu k novému uspořádání. Přestože těžiště světové politiky se již přesunulo z Atlantiku do Pacifiku a budoucí běh dějin bude určovat soupeření mezi Spojenými státy a Čínskou lidovou republikou, Evropa zůstává vedlejším válečným polem. Nejen kvůli tradičním euroatlantickým vazbám. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg v uplynulých týdnech ve svých projevech prokázal, že Aliance se zase připravuje na minulou (možná ne tak studenou) válku.
Bude proti tradičnímu nepříteli a přesně podle návodu, který napsal George Orwell v románu 1984, také začíná změnou minulosti. Proto jsme se opakovaně dovídali, že Sovětský Svaz se podílel na zahájení II. světové války a až do roku 1941 byl spojencem nacistického Německa. Tím pádem je nutné rehabilitovat všechny německé východoevropské spojence, včetně těch, kteří vstoupili do jednotek SS, neboť již tehdy bojovali proti dnešnímu nepříteli, tedy na správné straně. Samotné Němce z této historické rehabilitace zatím vynechali.
Pokud jde o Prahu, tak se ukázalo, že pomníková válka proti Ruské federaci spočívající v odstranění pomníku a pamětní desky osvoboditeli Prahy maršálu Koněvovi a naopak postavení memoriálu ruským příslušníkům SS, bude s největší pravděpodobností součástí výše uvedené válečnické propagandy. Naši starostové jdou příkladem a již uvažují o pověšení ministra zahraničních věcí RF Sergeje Lavrova. Ovšem teze, že Sovětský svaz nás v roce 1945 neosvobodil, ale okupoval, skrývá pro budoucnost českého státu jedno velké nebezpečí.
Československo podle poválečných protokolů z Postupimi (konkrétně dle Dohody 150/1947 Sb. z 21. prosince 1945 o válečných reparacích) patří mezi vítěze Druhé světové války. Zpochybňování naší formální poválečné samostatnosti otevírá cestu (zatím jen psychologicky) k našemu zařazení mezi poražené. Dalším logickým krokem pak už dlouho zůstává právní zpochybnění odsunu německého obyvatelstva. Původně o jeho protiprávnosti hovořily jen organizace postižených, v posledních desetiletích se z toho již stalo vážné téma české politiky.
Protože se tento velmi bolestivé akt českých dějin opíral o závěrečné ustanovení (hlava XII) Protokolu postupimské konference velmocí (USA, SSSR a Velké Británie), útoky na ně se zakládají na nedoloženém tvrzení, že Československo (a konkrétně prezident Edvard Beneš) postavilo Spojence před hotovou věc. Ovšem v novém pirátském pojetí naší historie se vina za poválečné události hodí na sovětské okupanty, a cesta k odškodnění bude otevřena. O to přece jde ve všech podobných kauzách.
Proto předpokládám, že po pomníkové válce nám veřejnoprávní média v rámci vzpomínání na třičtvrtě století staré události budou připomínat hrůzy poválečných let. Za pražskou pirátskou miliardu pro neziskové organizace přednášející nový výklad dějin se o nich dovíme i to, co se nestalo.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
