Šlo o první ozbrojený konflikt uvnitř Sovětského svazu, kde spolu válčily dvě svazové republiky – Arménie a Ázerbajdžán. Tato válka v horách předznamenala rozpad SSSR, a táhla se až do 12. května roku 1994, kdy obě strany uzavřely příměří. Bilance ztrát byla bolestivá pro oba národy. Padlo 25 500 Azerů a až jeden milion jich musel opustit své domovy, Arméni měli 17 500 mrtvých a 300 000 utečenců.

   

Ázerbajdžán se stal poraženou stranou, ačkoliv byl bohatší, lépe vyzbrojený a měl více spojenců. Vedení republiky se s tím nikdy nesmířilo, takže zamrzlý konflikt čas od času rozmrzl, nejhůře v roce 2016, kdy vypukly masivní boje na celé linii příměří, takže je považován za druhou válku o Karabach. Od té první se odlišovala zvýšeným angažováním Turecka, jehož prezident Erdogan podobnými akcemi odvádí  pozornost od vnitřních problémů své země.

   

Zdá se, že nepřímá turecká intervence stojí také za vypuknutím současné třetí války o Arcach (Karabach). Jak už to v dějinách chodí, turecký prezident doplácí na svou neúspěšnou politiku v Sýrii. V tamní občanské válce podporoval a platil islamisty bojující proti vládě v Damašku. Po úspěšném ruském zásahu a porážce Islámského státu mu zůstaly jejich zbytky na severu Sýrie v zóně ovládané tureckou armádou doslova viset na krku.

   

Část z nich se pokusil přepravit do Libye, kde podpořili tamní islamisty, s Řeckem zatím neválčí, takže se rozhodl pro další malou (vítěznou) válku s Arménií. Jinak by mu hrozilo, že nezaměstnaní džihádisté by mohli začít budovat další islámský chalifát v Turecku, a jeho osobně jako málo pravověrného svrhnout, jak už je mezi islamisty zavedeným zvykem.

   

Ostatně vyvolávání nových válek kvůli zaměstnání žoldnéřů má dlouhou historickou tradici. Asi nejznámější příkladem je válka švédsko – polská v roce 1655 -60, kdy Švédové potřebovali zaměstnat vojáky, kteří předtím bojovali v Třicetileté válce a neadaptovali se na mírové poměry. Tak nejprve rozhodli, že půjdou do války, a pak teprve řešili proti komu. Jiný důvod k napadení Polska neměli.

   

Obávám se, že ve srovnání se současnou situací vyhlížely poměry poloviny 17. století nekomplikovaně. Existuje-li neuralgický bod na rozhraní Evropy a Asie, jmenuje se Kavkaz. Válka, kterou z nicotných důvodů turecký prezident podporuje, se může stát vzájemným konfliktem Ruské federace, Turecka a Iránu. Již dnes se vytvářejí zjevné aliance států v obdobném postavení, například Ukrajiny a Azerbajdžánu. Ukrajinci považují Donbas za svůj Karabach, Azeři s tím souzní, navíc mají společného nepřítele – Ruskou federaci.

   

Vladimír Putin se zatím ke konfliktu zásadně nevyjádřil. Obávám se, že dojde-li při další eskalaci k napadení ruských mírových jednotek dislokovaných v Arménii, mohl by se zopakovat scénář z roku 2008 z války o Jižní Osetii. Islamističtí žoldáci ze Sýrie jsou v tomto ohledu velmi rizikový faktor.