Pro naše účely vynechejme cenzuru zřetele mravnostního“. Ne snad, že by byla nezajímavá a bylo by jí v dějinách málo, avšak poněkud by nás odváděla od podstaty této úvahy. Setrváme tedy výlučně u cenzury rozmanitých obsahů, kulturních či mediálních, s cílem restrikce nežádoucích projevů politického charakteru.

To je konec konců už od časů barokního rozvoje této disciplíny v lůně římskokatolické církve převážný smysl a důvod existence cenzury. Už v roce 1559 vydala církev průlomový Index librorum prohibitorum (Seznam zakázaných knih), který oficiálně platil až do roku 1966. Šlo o seznam publikací, které katolická církev věřícím zakazovala číst. Jednalo se o spisy, které údajně mohly poškodit víru nebo mravy věřících, tedy o publikace amorální a o knihy odporující katolické věrouce a mravouce. Zde se sice ještě operuje slovem morálka, ale toto slovo mělo pro katolickou vrchnost význam především politický: vládla totiž pomocí morálních imperativů. Ovládala mysl a duši věřícího skrze sugerování představy ďábla jako ztělesnění amorálnosti. Nešlo tedy primárně o mravnost jako takovou, nýbrž jako o náhradní beranidlo k dosažení poslušnosti jednotlivce.

Za všech časů je pro cenzuru typické i to, že je náhradou za diskusi, polemiku, argumentaci. K cenzuře jako k formě vrchnostenského násilí se uchyluje mocenská elita, která nedokáže přesvědčit o svých idejích, o svých politických praktikách a o své perspektivnosti a užitečnosti pro většinu obyvatel, a proto se přestává zdržovat dokazováním svých kvalit a nahrazuje je prostým diktaturním systémem návodů, příkazů a zákazů, z nichž cenzura je tím, který se uplatňuje právě ve světě idejí jakožto předpokoji politické a vůbec společenské praxe.
Po léta jsme si namlouvali, že cenzura je pojem minulosti a po roce 1989 u nás panuje opět bezbřehé, nadto Ústavou posvěcené právo získávat a šířit informace svobodně všemi cestami a též právo zastávat názory a postoje, protože jen z toho je budována pluralitní demokratická společnost. Poslední měsíce a vlastně už i roky nás přesvědčují o tom, že platí text písně Jarka Nohavici: „Zrozen v komunismu, umřu v komunismu“.

Naše svobody, zejména ta svoboda myšlení, smýšlení, slova a jeho šíření, jsou okrajovány, ti, kdo myslí jinak než domnělá, avšak jen svrchu oktrojovaná „většina“, jsou ostrakizování, odsuzování, nálepkováni, vyhazováni z veřejného prostoru. Dlouhodobě to vidíme na redakční politice zejména České televize, ale v poslední době se k cenzurní novopraxi přidávají soukromé firmy typu Facebooku, Googlu či You Tube. Z těchto sociálních platforem jsou vyhazovány příspěvky, mizí nahrávky a sdělení, účty nežádoucích osob jsou zastavovány nebo gumovány. Nikdo mi nevymluví, že informační izolace Tomia Okamury nemá žádnou spojitost s nadcházejícími krajskými a doplňovacími senátními volbami.

To je velice nebezpečné, zejména když už dnes víme, že z dříve plánovaných teorií vzešla dnešní každodenní praxe. Nějací „hodnotitelé“ kdesi sedí a posuzují „pravdivost“, rozuměj konformitu toho či onoho jedince a jeho výroků na sociálních sítích, a podle výsledku vyhodnocení je s ním zacházeno. Jak už víme, tyto technologie – informační i mocenské – dokážou dotyčného zcela exkomunikovat. Pak se přidají tzv. liberální média a dají tomu ten správný propagandistický kabát. Těžko to celé pak nazvat jinak, než cenzurou.

Rozšířenou definici uvedené svobody přinesl Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, OSN: New York, 19. 12. 1966, v ČSSR byl vyhlášen až o deset let později jakožto vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 10. května 1976 pod č. 120/1976 Sb: Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky. Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby.

Respektování pravdy a práva veřejnosti na pravdu je první povinností novináře. Při plnění této povinnosti budou novináři vždycky hájit principy svobody při čestném sbírání a vydávání zpráv.

O tom, jakými parametry se přitom tato práce má řídit, hovoří například Etický kodex Syndikátu novinářů ČR. Povinnosti novináře jsou zde definovány mj. takto:

Novinář je povinen:

1. zveřejňovat jen informace, jejichž původ je znám, nebo v opačném případě je doprovodit nezbytnými výhradami,
2. respektovat pravdu bez ohledu na důsledky, které to pro něj může mít, vyhledávat informace, které slouží všeobecnému zájmu, i přes překážky,
3. dbát na rozlišování faktů od osobních názorů,
4. hájit svobodu tisku i svobodu jiných medií,
5. neodchylovat se věcně od pravdy ani v komentáři z důvodu zaujatosti,
6. nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt a zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat,
7. odmítat jakýkoli nátlak na zveřejnění nepravdivé, nebo jen částečně pravdivé informace…

Jak se říká, šedivá je teorie, avšak zelený strom života skutečného. Zde je to zcela naopak. Podle zásad, které si vetkli na štít účastníci veřejného informačního provozu (novináři, vydavatelé, politici s nimi provázaní atd.), by mohl všechno fungovat bezmála ideálně. Dnes jsme ale svědky vývoje zcela opačného. Co to asi signalizuje? Hádejte sami, můžete jednou, končí komentář Jiří Kobza. (Článek vznikl s autorským přispěním Petra Žantovského).