Článek se přitom na otevřený dopis zveřejněný na americkém serveru The Hill v článku pod názvem „USA musí vyzbrojit Ukrajinu dřív, než bude pozdě“. Už jen z nadpisu, ale především z ostrých formulací vyhraněného textu je patrné, že signatářům otevřeného dopisu nejde o kompromisy.  Prohlášením: „S nezbytnými zbraněmi a ekonomickou pomocí může Ukrajina porazit Rusko“, může jen stěží nechat někoho na pochybách, o co jim jde.

A co na to Biden

Pro odpověď nemusíme chodit příliš daleko. Stačí si přečíst zprávu, kterou pod názvem „Biden nařídil vyčlenit 775 miliónů dolarů na vojenskou pomoc Ukrajině“, zveřejnila v sobotu

20. 8. 2022 ČTK. Další zpráva „USA plánují další vojenskou pomoc Ukrajině za tři miliardy dolarů“ (ČTK 23. 8. 2022).

Historická paralela

Asi jen málokdo pochybuje o tom, že všechny pokusy o přirovnání dějů současných s těmi minulými více či méně pokulhávají. Jedna událost úplně stejně se prostě může stát jenom jednou. Přesto nebude na škodu se o to alespoň pokusit a připomenout si události staré šedesát let, známé pod pojmy Karibská nebo také Kubánská krize. Pro pochopení souvislostí postačí, když si přečteme úvodní odstavec z článku „Kubánská raketová krize 1962“ s podtitulkem „Třináct dní, které mohly otřást světem“, který je ke stažení na serveru Ústavu pro studium totalitních režimů.

Zde je: „Před šedesáti lety stál svět na pokraji atomového konfliktu. Spojené státy americké a Sovětský svaz, dvě tehdejší supervelmoci, svedly vyčerpávající psychologickou válku, jejímž výsledkem byl kompromis, který možná zachránil svět před katastrofou.“

Realita

Dne 24. února 2022 byla zahájena (podle Ruské federace) „speciální vojenská operace“ na Ukrajině, podle valné části mezinárodního společenství invaze Ruské federace na Ukrajinu. S tímto konstatováním asi nebudou problémy.

Jakmile se ale pustíme do hledání příčin této zásadní a pro Evropu a svět velmi nebezpečné operace, ať už ji budeme nazývat jakkoliv, a - nedej bože - projevíme vlastní názor, který nebude v souladu s tím „oficiálním“, dostáváme se na tenký led. A i když u nás stále ještě platí Listina základních práv a svobod, je potřeba pečlivě volit každé slovo, každý obrat, každou větu, abychom se nedostali do střetu s „paragrafy“. Jistou možností, jak snad případným nepříjemnostem předejít, je pokusit se nastolit aktuální otázky a nechat laskavého čtenáře, aby si na ně odpověděl sám.

„Biden byl o ruském plánu zaútočit na Ukrajinu informován již v říjnu, píše deník“. Tak zní titulek článku ze serveru lidovky.cz z úterý 16. 8. 2022, který se odvolává na článek z The Washington Post z téhož dne. Dal jsem si tu práci a zřejmě jsem ho našel.

Na serveru irozhlas.cz v článku Časová osa války najdeme přehled událostí předcházejících invazi Ruska na Ukrajinu a prvních dnů války (od 24. 11. 2021 až do 1. 3. 2022).

Invaze, útok, agrese (či jak to budeme nazývat) jednoho státu proti druhému je v zásadě vždy zavrženíhodná. Platí to obecně, tzn. pro všechny státy světa! Zároveň je ale vždy potřeba vnímat nejen to, kdo ji provedl, ale také to, zda a případně kdo pro ni vytvořil podmínky. Jednoduše řečeno, zda a případně kdo ji vyprovokoval. Pokud se budeme držet oficiálního názoru, tedy že to byla nevyprovokovaná agrese Ruska proti Ukrajině, jsme (zatím) z obliga. Pokud si však dáme do souvislostí děje, jež se staly v posledních letech na Ukrajině a v souvislosti s Ukrajinou, můžou nás napadnout ledajaké otázky. Tedy myslet si (zatím) můžeme, co chceme, ale pokud se s tím někde, třeba ve veřejném prostoru svěříme, pak ….

Tak raději k těm otázkám

Pokud byl Biden o připravovaném útoku opravdu informován ještě před již zmíněným 24. 11. 2022, tedy v době, kdy byl ještě relativně čas „údajné“ připravované invazi diplomatickým jednáním na základě kompromisů zabránit, využil z pozice „nejsilnějšího muže planety“ všechny dostupné prostředky, aby eskalaci napětí zabránil?

Nebyla od Spojených států a potažmo NATO namístě, a to i vzhledem k nesplněnému slibu o nerozšiřování NATO na východ výměnou za Gorbačovův souhlas se sjednocením Německa, větší zdrženlivost a soudnost ve vyzbrojování Ukrajiny a otevřené možnosti jejího přijetí do NATO?

Nesehrál při rozhodování Ruska o invazi mj. i strach - ať už oprávněný či nikoli - z toho, že by se dříve nebo později mohly objevit rakety v bezprostřední blízkosti jeho hranic s doletem do Moskvy v řádu minut?

Proč Západ celá léta nijak „netlačil“ na dodržování tzv. „Minských dohod“ a tedy vyřešení sporných bodů diplomatickou cestou?

Kolik zbraní, v jaké kvalitě a v jakém časovém horizontu by ještě musely USA a NATO dodat na Ukrajinu, aby k „porážce Ruska“ skutečně došlo? A budou na to stačit ukrajinští vojáci sami?

Když ukrajinský ministr zahraničí Kuleba prohlásí (dle ČTK), že z evropských zemí v současnosti nedodávají Ukrajině zbraně pouze Maďarsko a Rakousko, pravděpodobně to myslí jako výčitku. Ale jak to vnímají Maďaři a Rakušané?

Mělo by nás znepokojovat nedávné prohlášení poradce bývalé kancléřky Merkelové pro vojenskou politiku a brigádního generála ve výslužbě Ericha Vada, že dodávky zbraní Ukrajině jsou potenciální cestou ke třetí světové válce?

Nežijí na naší planetě mocní lidé, kteří se rozhodli, že nastala vhodná příležitost vyřídit si to s Ruskem jednou provždy?

Je ještě možné tuto válku zastavit a pravděpodobně tím předejít katastrofě světového konfliktu?

A když ano, tak jak?

Otázek víc než dost. A to jistě nejsou zdaleka všechny. Ale k přemýšlení to stačí. Včetně té poslední.

Je skutečně porážka Ruska na dosah? A jakou by taková případná porážka měla cenu? A kdo by ji zaplatil?