V této souvislosti musím něco málo podotknout k situaci v českém zdravotnictví jako úseku státní správy. Jeho aktuální stav totiž plně odpovídá obecnému trendu vývoje stylu řízení českého státu, který jsem sám pro sebe nazval "profesionálním amatérismem".

Není pravda, že "nikdo nic neví". Jsou lidé, kteří vědí. kteří mají potřebné informace a umí je i správně interpretovat. Ale neschopnost a neochota tyto informace využít, daná nízkou mírou vzdělanosti, sebestředností a zabedněností lidí, kteří jsou za stav resortu zdravotnictví odpovědní, neochota naslouchat odborníkům (skutečným, ne fiktivním) a neschopnost kvalitně a kvalifikovaně komunikovat, daná souhrnem výše uvedených faktorů, logicky vedou k chaosu, kterého jsme reálně svědky.

Personální nedostatečnost státní správy, na níž jsme si zadělávali posledních 30 let, na nás v okamžiku krize dolehla plnou tíží. Tato situace je v dohledné prakticky neřešitelná, a pokud má někdo dojem, že přece jen vidí to pověstné světlo na konci tunelu, tak mu můžu garantovat, že se jedná o rychlík v protisměru.

Hrozby, kterým budeme nuceni v příštích letech čelit, totiž nejsou jen z oblasti zdravotnictví, ale i z oblastí obrany, bezpečnosti, dopravy, zemědělství a dalších kriticky důležitých segmentů působnosti českého státu. A v některých z nich je situace ještě daleko horší.