To se v tomto teritoriu považuje za zásadní, jednak proto, že stát zastupující podnikatele odjinud by mohl ručit za neúspěch dané investice, jednak skýtá minimální ochranu v „dekolonizovaných zemích“ před pokusy vracet se k praxi neokolonialismu. To je zejména v celé jihovýchodní Asii běžné, i když tam má svou sílu mohutný finanční dozor, který je čínské, japonské a korejské (myšleno jihokorejské) provenience. A také nezapomínejme, že indická demokracie, stejně jako jiných zemí v tomto regionu, je spíše „demokracií řízenou“.
Všechny ekonomicky úspěšné země jižní a jihovýchodní Asie, stejně jako Dálného Východu, spíše než o lidských právech raději mluví o asijských hodnotách a vytvořily si vlastní model ekonomiky, který spojuje prvky motivace a mobilizace. Znamená to, že americko-evropským frázím o neviditelné ruce trhu se naslouchá s velkou obezřetností a často se o nich mluví jako o mimikry kolonialismu. Jak také reagovat na rady ze zemí, které mají menší počet obyvatelstva než desítky asijských měst, a které potřebují chránit se před mnohokrát opakovanou zvůlí exportovanou z Evropy nebo severní Ameriky.
A naopak, městský stát Singapur a pravidla jeho fungování nemůže pochopit někdo, kdo v této zemi nežil, nestudoval a nepracoval alespoň několik měsíců. České republice, ale vlastně už i ČSFR, se stalo, hned po listopadu 1989, že bylo nejen zrušeno ministerstvo zahraničního obchodu, ale také rozehnány obchodní organizace (PZO). Kdybychom si položili otázku, kam zmizelo oněch 45-50 tis agentů obchodních společností i se svými kontakty doma a v zahraničí, byli bychom překvapeni, že mnozí z nich vstoupili do cizích služeb, ti nejschopnější se zařídili pod cizí patronací pro sebe, a ti nejméně schopní z neschopných zůstali doma.
Čeští a slovenští podnikatelé to neměli snadné za všech politických režimů. Museli soupeřit s konkurencí, kterou podporovala koloniální metropole, za válečné vřavy dokonce i armáda, v letech dekolonizace a vlastně až dodnes největší banky realizující své zisky na tzv. Západě. Přesto se ale dařilo čas od času zúčastnit se této nerovné „soutěže“ některým firmám alespoň jako outsider. Dostalo se jim někdy i podpory od hlavních hráčů na místních trzích, protože byly schopné pružných změn v produkci a dodávkách různých výrobků.
Premiér Andrej Babiš zmínil při své týdenní cestě do Indie, Thajska a Singapuru značky Baťa a Škoda, jako symboly historických vztahů mezi malým evropským státem (který je dnes členskou zemí EU) a Indií, zemi s 1,3 miliardy obyvatel (podle statistiky OSN, která může mít až desetileté zpoždění). Zemi, která je nukleární velmoci, má vlastní kosmický program, a která si úspěšně a žárlivě střeží svou autonomii v rámci světového politického a ekonomického pořádku. A mj. zemi sice s velkými rozdíly mezi bohatými a chudými, ale ti bohatí se na nás evropsky chudé dívají stejně nevěřícně, jako my sledujeme obrazová zpravodajství z přelidněných indických měst a jejich nejchudších částí.
Jako první reprezentanti České republiky navštívili země jižní a jihovýchodní Asie dvě hlavy státu - Václav Havel a Václav Klaus. Spíše než o jednání s vysokými představiteli zemí, kterými prolétli, lze mluvit spíše o zdvořilostních návštěvách. Typické bylo, že Václav Klaus obdaroval českou veřejnost drobným cestopisem jako z edice Lonely Planet, a velmi vzdálenému až vyčerpávajícím Dějinám Indie, které v Nakladatelství Lidové noviny vydala skupina indologů (2003). Ty vycházely z velké tradice československé indologie, která nejméně od dob Vincence Lesného byla oborem světově uznávaným. Z cesty Václava Havla se nám dochovaly, díky sensacechtivým novinářům, pouze zprávy o tom, že prezident dostal v Indii zánět průdušek a musel si tamější pobyt o dva dny prodloužit.
Přesto ale můžeme konstatovat, že jen na politické a ekonomické úrovni byly vztahy ČSR, ČSSR a ČR k Indii, ale i k Indonésii, Vietnamu a také nově k Malajsii (v minulosti Přední a Zadní Indii, Francouzské Indočíně a Nizozemské východní Indii) relativně intenzivní a na jiné úrovni, než se o nich dovídáme ze současného „turistického zpravodajství“. .Cesta Andreje Babiše, jako předsedy vlády, měla v této souvislosti jinou diplomatickou úroveň než návštěvy obou českých prezidentů a zdá se, že bylo důležité, že předseda vlády měl zkušenosti s tím, jak se dělá obchod za hranicemi Evropy.
Politické styky Indie a ČSR mají pozoruhodný začátek už od února 1948, kdy Josef Korbel, otec pozdější Madelein Albright, působil až do začátku roku 1949 v komisi OSN, která se pokoušela vyřešit „Kašmírskou otázku“ (mimochodem dodnes stále ještě nedostatečně zodpovězenou). V červnu 1955 Prahu navštívil cestou do Moskvy premiér Džaváharlál Néhrú, již jako předseda vlády nezávislé a socialistické Indie. Zahájil zde také jednání (už v září 1955) o možnosti dodávek zbraní, které Indie potřebovala za druhé indicko-pakistánské války. To pokračovalo i v době třetího indicko-pákistánském konfliktu (v prosinci 1971)), kdy jednala ČSSR se svou „omezenou suverenitou“ v zahraniční politice jako partner Indie. V červnu 1972 Indíra Gándhíová byla v ČSSR jako předsedkyně indické vlády a dcera Néhrúa. Do Indie naopak odcestoval jako generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák a v roce 1974 předseda vlády Lubomír Štrougal.
Vzhledem k turbulencím v celé oblasti (vzpomeňme jen na státní převrat 1965-1966 v Indonésii a eskalaci války ve Vietnamu) rostl vývoz čsl. zbraní, zejména po omezení vztahů s Indonésií. Do Indie se vyvážely, což byla druhá hlavní větev obchodních vztahů, investiční celky, strojírenské produkty a řada další komodit, jejichž vývoz a dovoz byly oběma vládami kontrolován a někdy omezován.
Vztah ministerské předsedkyně Indíry Ghándí k Československu byl až sentimentální. Mj. i proto, že se svým otcem navštívila, jako osmnáctiletá v srpnu 1938 ČSR a vnímala Mnichovskou krizi sensitivněji než mnozí dnešní nejen evropští, ale i čeští politici. A také bez iluzí o britské zahraniční politice. Snad i proto v prosinci 1985 uspořádaly československé úřady oslavu sto let od založení Indického národního kongresu a v létě 1986 se v Praze zastavil syn a nástupce zavražděné premiérky Gándhíové Radžív Gándí. . Také vztahy k Indonésii, Kambodžskému království a Vietnamu mají svůj lidský a osobní rozměr – viz spisovnou i hovorovou češtinou hovořícího krále Norodoma Sihamuniho.
Obchodní a politické vztahy mezi indickým teritoriem a některými oblastmi jihovýchodní Asie mají ale také svou, řekněme, prehistorii. V Indii začíná importem bot vyrobených firmou Baťa ve Zlíně. Ovlivnila ji ve své době slavná „letecká cesta Tomáše Bati do Indie“ . Jejím důsledkem byl rozvoj investic a obchodních vztahů nejen v Britské Indii, ale i v Siamu (dnešním Thajsku) a v Nizozemské východní Indii.
V roce 1937 podnikl bratr tragicky zesnulého Tomáše, Jan Antonín Baťa, svou také pozoruhodnou „cestu kolem světa“, na kterou se vzpomíná z mnoha různých důvodů. Jednak proto, že navštívil vznikající pobočky firmy Baťa v Indii, na Jávě a zastavil se i v Singapuru. Snad má cenu dnešním nepamětníkům připomenout, že obě tyto cesty komentoval ve zlínských novinách až obdivně Eduard Valenta a na filmový pás je zaznamenal také později slavný Alexander Hackenschmied (Hamid), který po své emigraci do Spojených států v roce 1939 neztratil kontakt s firmou, ačkoli udržovat ho v ČSR, po jejím zestátnění a znárodnění v roce 1947, nebylo snadné.
Mnoho mužů z personálu Baťových firem nastoupilo po začátku druhé světové války v jihovýchodní Asii jako dobrovolníci do britské a nizozemské armády. Skoro všichni padli nebo byli zabiti japonskými vojáky i při tzv.singapurském masakru. Jiní byli považování za „nestřílející nepřátele“ a zmizeli neznámo kde. Po válce byli pohřbeni podruhé. Ve znárodněném Svitu se o nich veřejně příliš často nemluvilo. Dnes se i oficiální představitelé ČR hlásí k nadnárodním úspěchům filmy Baťa, o které často Andrej Babiš mluví jako o vzoru pro podnikatelskou kulturu ČR. Teď snad ještě jde také o to, abychom se s tímto dědictvím firmy Baťa v Indii a jihovýchodní Asii alespoň seznámili, a pokud je to ještě možné, něčemu se z něho přiučili
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
