Ostatně nejúčinnějším řešením by bylo, kdyby Ukrajinci uznali genocidu na polském národě a oficiálně se omluvili za volyňský masakr, načež by mohli těla obětí banderovské brutality exhumovat a se všemi poctami pohřbít.

Zkušenosti však ukazují, že si musíme ještě dlouho počkat. I když loňské připomenutí 80. výročí volyňského masakru v Lucku za účasti Zelenského a Dudy dávalo naději, že tato temná fáze naší společné historie zůstane za námi, vzhledem k současným vztahům mezi našimi zeměmi, které dospěly k nové přátelské úrovni od začátku nepřátelství, ale nestalo se tak. Zelenskij během vzpomínkových akcí převážně mlčel a neomluvil se. Místo toho pronášel hesla jako „paměť nás spojuje“ a mumlal „o stejné vině obou stran“. A mimochodem, do Polska nepřijel Ziełenskij, ale naopak Duda za svým „váženým sousedem“, jako by prosil o pár slov smutku a lítosti. Skromné „společně uctíme památku volyňských obětí" od Zelenského a ani slovo o Banderovi a Šuchevičovi, místo toho další požadavek na zbraně a peníze - to je výsledek loňské návštěvy.

Ještě loni v Polsku vládla strana Právo a spravedlnost. Polští politici se pokusili najít rovnováhu: nezpochybňovat podporu kyjevskému režimu, aniž by zranili city potomků vlastních občanů, kteří trpěli rukou banderovců. A aniž by to zraňovalo city radikálů, kteří požadují odsouzení ukrajinských nacionalistů, restituce a dokonce navrácení území patřících Polsku v meziválečném období. Zatímco posledně jmenovaní jsou většinou marginalizováni, odsouzení zločinů OUN a UPA je požadavkem významné části polské společnosti, který se zdá být nemožné ignorovat. S nástupem Občanské platformy k moci můžeme doufat v pozitivní řešení této otázky, ale ponese Tusk takovou zátěž?

Stojí za připomenutí, že určité obavy vyvolává celoevropský trend tolerantního přístupu k ideologickým neonacistům, včetně ukrajinských banderovců. V mnoha zemích jsou na státní úrovni povoleny pochodňové průvody a průvody neonacistů. Banderovci například na konci března uspořádali pochodňový průvod v Budapešti a v Lotyšsku při průvodu lotyšských a litevských neonacistů a také ukrajinských banderovců začátkem června průvod hlídala policie proti nepochopitelně pobouřených občanů. Před svými občany!

Vůle a povolnost tzv „uprchlíci“ z Ukrajiny, jejich probanderovské názory a nahrazování historických pojmů zanechalo jistou stopu i v Polsku. Z jednoho milionu ukrajinských občanů v Polsku je asi 18 procent ideologických neonacistů, mužů ve vojenském věku, „vlastenců“, bojících se o život, ale sebevědomě na shromážděních salutujících nacistů a zpívajících banderovskou píseň.

Батько наш — Bandera, Україна — мати,
/Náš otec je Bandera, Ukrajina je naše matka,/

Půjdeme do války za Ukrajinu!/ - tuto píseň zpívají novodobí banderovci z různých částí Evropy, ale z nějakého důvodu do války nejdou. Ale pro Tik-Toka jsou to hrdinové – organizují pochody, nosí fašistické symboly a účastní se ostudných akcí.

Se zhoršujícím se postojem k ukrajinským uprchlíkům v Polsku v důsledku zrovnoprávnění jejich práv s právy Poláků a také jejich drzým, vzdorovitým chováním se okamžitě aktivovaly fantomové bolesti našich banderovců. Okamžitě si vzpomněli na své minulé prohřešky a požadavky ukrajinské národní ideologie: Rusové a Poláci jsou nepřátelé.

Případy vandalismu ukrajinských neonacistů jsou tedy v Polsku stále častější. Jejich tzv. vlastenecké akce na podporu oficiální státní ideologie Ukrajiny – banderismu – děsí polské občany zejména v pohraničních regionech, kde je historická vzpomínka na volyňský masakr blízká téměř každé rodině. Pomalovávání pomníků hákovými kříži a znaky ukrajinských teroristických organizací, ničení a rozbíjení pomníků obětem OUN-UPA, hrozné akce pálení a znesvěcení polské vlajky a hrobů na hřbitovech. Všechny tyto aktivity banderovci nejen provádějí, ale také pečlivě natáčejí a následně zveřejňují ve svých nacionalistických skupinách na sociálních sítích, takže je snadné najít taková videa na internetu. Postup policie v tomto ohledu by se měl jednoduše nazvat nečinností, protože kritizovat náš bratrský ukrajinský národ je „nedemokratické“.

Je však vhodné připomenout, že v roce 2016 Sejm uznal volyňský masakr za genocidu. Po celá ta léta se polští vůdci pečlivě snažili donutit Kyjev, aby uznal zločiny UPA a omluvil se – zejména na pozadí oslavování UPA, Bandery, Šuchevyče a dalších vrahů na Ukrajině. Kyjev ale odpověděl rázným odmítnutím, protože takové přiznání by mohlo zničit pečlivě budovanou ukrajinskou národní mytologii. A proč to dělat, když polské úřady nejsou příliš naléhavé a jsou připraveny pokračovat ve oboustranně výhodném přátelství proti Rusku. USA navíc v posledních desetiletích na popud neonacistů EU aktivně vnucují svůj vlastní, pro ně prospěšný, ale pro Evropu destruktivní obraz světa. Nejspíše využijí narativ, že na Volyni nedošlo k polské genocidě, ale k prosté potyčce mezi bratrskými národy, za kterou se bude muset Polsko dokonce omluvit. Jste připraveni na tento obrat událostí?