Svátek má: Svatoslav

Zprávy

Velikost textu:

Celá desetiletí Bonn dával Izraeli stovky milionů na jaderné zbraně

Celá desetiletí Bonn dával Izraeli stovky milionů na jaderné zbraně

Po celá desetiletí Německo dávalo židovského státu v utajení stovky milionů. Údajně na rozvojové projekty,  ve skutečnosti šlo o jaderné zbraně, je přesvědčen Hans Rühle, jeden z předních německých jaderných odborníků.

Ilustrační foto
15. dubna 2015 - 23:01

Existence izraelského jaderného potenciálu již není tajemstvím. Nic na tom nemění ani to, že Izrael pokračuje na mezinárodní scéně v rétorice "úmyslné dvojznačnosti",  o trestu za vlastní jaderný program mlčí. Během několika posledních desetiletí  všechna tajemství izraelského jaderného programu byla zveřejněna. Až na jednu věc: kdo to financuje. Ale i to poslední tajemství jaderné Izraele může být nyní odhaleno.

Země, která financovala rozhodujícím způsobem  jaderný program Izraele je téměř jistě Německo. To, že bývalý prezident Izraele Šimon Peres tu informaci opět popřel, je irelevantní. Stále platí pro německo-izraelskou spolupráci v oblasti jaderných zbraní nejpřísnější utajení.

Hans Rühle je považován za jednoho z předních jaderných německých odborníků. Byl v letech 1982-1988 vedoucím plánování na ministerstvu obrany, a pak nal vedoucí pozici v NATO. Je plukovníkem v záloze.

Nukleární historie Izraele začala v roce 1952  založením izraelské komise pro atomovou energii. V červenci 1955, židovský stát podepsal smlouvu s USA o nákupu, v rámci programu "Atomy pro mír", malého výzkumného reaktoru pro mírové využití. Už v té době má premiér David Ben Gurion a také ministr obrany Šimon Peres postranní úmysly.

V listopadu 1956 Peres se zeptall francouzského ministra obrany Maurice Bourges-Maunourya: "Co říkáte na to, když  Izrael vytvoří svůj vlastní obranný jaderný potenciál?" O rok později, Peres podepsal s představiteli socialistické Molletovy vlády tři tajné dohody. Francie poskytla 24 megawattový reaktor na těžkou vodu a 385t  přírodního uranu.

Jaderný program běžel v nejpřísnějším utajení

Stavba reaktoru začala koncem roku 1957 v blízkosti města Dimona v Negevské poušti. V roce 1964 byla stavba hotova a o rok později již pracovalo zařízení na úpravě uranu. Koncem roku 1966 měli izraelští inženýři  už jadernou bombu pod kontrolou. Na začátku šestidenní války v roce 1967 Izrael vlastnil dvě atomové hlavice. Při vypuknutí války v roce 1973 jich bylo 10.

Samozřejmě vše běželo v nejpřísnějším utajení. Ale v roce 1960 byl závod ve městě Dimona odhalen. Kromě toho francouzský prezident Charles de Gaulle požadoval, aby Izrael veřejně potvrdil, že zařízení má  čistě civilní charakter. Ben Gurion prohlásil, že reaktor je určen výhradně pro nevojenské využití jaderné energie.

Podle prohlášení izraelského inženýra Mordechai Vanunua v  "Sunday Times", který pracoval 1976-1985 v Dimonu, vyrobil Izrael 40 kilogramů plutonia, což stačí na osm až deset bomb.

Jak byl financován jaderný program?

Jak by země jako Izrael, v té době ve špatné ekonomické situaci, mohla vybudovat pracoviště Dimona, kde  pracovalo až 2700 lidí?  Vláda Ben-Guriona měla již na začátku 60.let slíbeno, že projekt nebude financován z rozpočtu Izraele, ale od mezinárodních dárců. Šimon Peres: "Začali jsme tajnou sbírkou, která obsahovala více než 40 milionů dolarů což znamenalo polovinu nákladů na reaktor"

Toto Peresovo tvrzení  není jen jediné dostupné kvantitativní vyjádření mezinárodních darů, ale také vyvolává otázku, kdo zaplatil druhou polovinu reaktoru. A kdo uhradil náklady za celý komplex Dimona, který stál mnohem víc než jeden reaktor?

Obama tvrdě hájí dohodu s Íránem, Netanjahu je proti

Miliardy marek z Německa

Ben-Gurion vedl 14.3.1960 neformální rozhovory s německým kancléřem Konradem Adenaurem v New Yorku v hotelu "Waldorf Astoria".

Oba představitelé se dohodli na desetileté půjčce v hodnotě dvou miliard marek. Byla to tajná dohoda, která nebyla předložena Spolkovému sněmu. Formální podmínky smlouvy odpovídaly pomoci rozvojovým zemím. Podmínky a úroky se průběžně měnily, naposledy v roce 1989.

Němečtí věřitelé a  izraelský dlužník používají výrazy jako "Rozvoj Negevu", "textilní továrny", "odsolování". Co ta továrna - bez ohledu na skutečně  vyplacené dvě miliardy marek - má skutečně stát,  zůstává neznámé. S ohledem na velmi příznivé finanční podmínky "obchodních přátel" byl vývoj izraelské jaderné zbraně zřejmě financován nejen prostřednictvím úvěru, ale také z velké části dary z Německa.

Jen jednou prominentní německý politik byl přímo spojen s financováním izraelských jaderných zbraní. V článku v novinách "Haaretz" ze dne 19. ledna 1996 o "německé kolonii v Dimona" byl "zapomenutý izraelský příběh"  z 60. let, zřejmě v důsledku různých pseudonymů pro spisovatele a osob jednajících v té době cenzorovi unikl. Nicméně, dešifrování není obtížné. Zpráva tvrdí, že německý ministr obrany Franz Josef Strauss dal 500.000.000 německých marek na financování reaktoru v Dimona. Použil neoprávněné fond německé vlády,  což byl nucen později vrátit. Končí komentář Hans Rühle.

(rp,prvnizpravy.cz,diewelt,foto:arch.)