Auto bylo výsadou privilegovaných, což byly nevládní organizace přilepené k invazním jednotkám, auta afghánských polních velitelů, novinářů a pár šikovných šmelinářů. Zrcadla a fotoaparáty byla vzácností a televize žádná. Místní vojenští náčelníci si tiskli bankovky a začali si zvykat na dolary, které jim rozdávali agenti CIA, ale většina lidí byla zvyklá na směnný obchod. Afghánistán během americké invaze připomínal 14. století plus nášlapné miny a kalašnikovy, píše publicista František Roček v komentáři pro Prvnizpravy.cz..

Takové byly vzpomínky Teda Ralla (What Happens Next in Afghanistan? the Neo-Tálibán - na stránkách Unz Review 30. května 2020) na jeho pobyt v Afghánistánu v roce 2001.

Rall si povzdych na vzpomínku týkající se amerického generála. Jmenoval se Douglas Lute, a kladl si prý otázku: „Čeho jsme se tam snažili docílit? Neměli jsme ani mlhavou představu, do čeho se pouštíme.“

Generálova otázka byla zodpovězena posledního únorového dne roku 2020, kdy USA potichu přiznaly porážku, když zvláštní americký zmocněnec pro mírová jednání v Afghánistánu Zalmay Khalilzad a mulla Abdul Ghání Baradar za Tálibán podepsali dohodu o tom, že USA z Afghánistánu vypadnou nejpozději v roce 2021.

Sice své dojednání označili za mírovou smlouvu, konec bojů to ale nezaručuje. Znamená to jenom stažení amerických vojsk v následujících 14 měsících po podpisu dohody.

Probíhá rekwiem

Téměř 7 měsíců v roce 2020 probíhalo nejednání a zákulisní skorojednání mezi vládou a Tálibánem o tom, že budou spolu oficiálně jednat. Proamerická kábulská vláda se snažila dojednat s USA a jeho spojenci, podporu i potom, kdy poslední americký oficiální voják opustí Afghánistán.

Až v prvních říjnových dnech probíhala počáteční třítýdenní jednání mezi afghánskou vládou a delegacemi Tálibánu v Dauhá, ale jednání zatím ničeho nedosáhla.

Násilí zůstává na vysoké úrovni uprostřed probíhajících mírových jednání v Dauhá mezi afghánskou republikou a Talibanem, vzdychal koncem září velitel sil USA a NATO v Afghánistánu, generál Scott Miller. Je začátek října 2020: Kontaktní skupiny obou stran dosud uspořádaly sedm schůzek, aby projednaly procesní pravidla pro jednání.

Ze dne na den

Strategie Tálibánu je jasná. Donutit proamerickou afghánskou vládu, aby přijímala kompromisy, které pro ni nebudou výhodné.

V několika článcích jsem již upozornil, že si Tálibán ověřil jak je afghánská vláda měkká, kdy propustila více než 5 000 vězňů Talibanu. Bez této podmínky by nedošlo k jednání vlády s Tálibánem. Sice Tálibán se zavázal, že propustí svých 1 000 vládních zajatců, ale tolik jich ani neměl. Proto musel Taliban na poslední chvíli unášet venkovské úředníky, aby měl dost „materiálu“ na předání zajatců vládě.

Celé toto období je v podstatě zpěvem rekwiem nad vládním hrobem.

Jenom naprostí idioti očekávají, že Tálibán uzná režim prezidenta Ašrafa Ghaního a složí zbraně. Jenže, islamisté si počkají, až odejdou Ghaního ochránci z NATO. Dřív či později se s nečekanou silou a prudkostí chopí moci. Tak to s afgánskými partyzány chodí už od dob první války s Brity v letech 1839-1842: vyčkávat, pozorovat, otestovat – a nakonec zaútočit a nepřítele udolat.

Podle Teda Ralla časem se Tálibán vrátí do Kábulu, ale už to nebude ten Tálibán, proti kterému USA v roce 2001 vytáhly do války.

Vousatí bojovníci, kterým Trumpova vláda nabídla kontrolu nad budoucností Afghánistánu, nejsou Tálibánem předchozí generace, ale jde o „Tálibán 2.0“. Z někdejších bašt v kmenových oblastech Vazíristánu na západním pákistánském pomezí vzešlý nový Tálibán: Je komandem radikálních dobrovolníků a rekrutů z neklidných ohnisek džihádismu po celé Asii: Kašmíru, středoasijských postsovětských republik, východního Íránu i samotného Pákistánu. Řada mladíků, kteří neumějí nic jiného než střílet, vyrostla bez rodičů v uprchlických táborech a medresách utečenců z Afghánistánu 90. let a po 11. září. Tato nová generace hrdlořezů se nedívá na techniku jako cosi od západních ďáblů, ale jenom jako na pomůcky. Moderní a technologicky zdatní bojovníci koordinují útoky, často prováděné z motocyklů, přes chytré telefony.

Mají instruktážní videa a natáčejí útoky, aby je mohly jako velká vítězství propagovat. Starý Tálibán zakazovat televize, dnes počítače a televizní obrazovky jsou součástí jejich propagandistické války proti nevěřícím psům.

USA dokázaly, že se z války místního Tálibánu stala internacionální válka džihádistů. Pseudoneziskové organizace získávají peníze od chudáků i boháčů po celém světě, další peníze si zajištují únosy a prodejem drog.

Původní Tálibán, který v letech 1996-200 ovládal 90 % afghánského území, byl výrazně prostší ve svých cílech – prostě chtěl držet moc na svém území, byl regionálním čistě afghánským hnutím, a proto sourodější skupinou:  Veteráni odporu proti sovětské okupaci se zformovali jako ochránci svých domovů před chaosem a bandity a byli spíše asketičtí.

Dnešní nový Tálibán sice je formálně náboženský, ale to je především prostředek moci. Jejich hlavní prioritou bude proměnit svou moc na peníze. Samozřejmě nejsou feministy, a ženy by se od nich dočkaly útlaku, ale nebyli by tak důsledně nemilosrdní jako Talibanci v 90. letech.

Tálibán se vrací do jiné země, než ze které utíkal koncem roku 2001.

Je neoddiskutovatelné, že americká okupace a aktivita dárcovských zemí zmodernizovala infrastrukturu země.

Současná vize Teda Ralla, který byl v Afghánistánu na přelomu let 2001 a 2002 a dnes, je jednoznačná:  

Podél nových (už opotřebovaných a rozbitých) dálnic je vysokonapěťové elektrické vedení. Život na venkově sice zůstává dosti primitivní, ale i v menších městech funguje elektřina po většinu dne. Kdysi všudypřítomné povozy tažené osly byly nahrazeny automobily, studny vodovodním potrubím, prázdné horizonty billboardy s reklamami na sodovky nebo politickými kandidáty. Staví se nové domy i kancelářské budovy. Fungují tu kreditky, banky i bankomaty, hlídané ostrahou v neprůstřelných vestách s kalašnikovy. Mobilní telefony fungují.

Co z toho vyplývá pro Tálibán? Až se Tálibán ujme vlády, nebude chtít rodící se kapitalistický stát, plný technicky schopných lidí i násilníků, zničit, ale spíš kontrolovat, ochránit a „podojit“.

Afghánistán pod novým Tálibánem bude v mnohém připomínat další islámské rozvojové země regionu jako Pákistán. Vždyť i pákistánští islamisté jsou důležitým garantem afghánského Tálibánu.

Samozřejmě, že politická i finanční korupce bude kvést měrou vrchovatou. V odlehlých venkovských koutech země zůstanou středověké enklávy, ale nový režim bude modernější, ještě více zkorumpovanější, a kvůli technikám „pijáru“ budou tálibánští džihádisté pro průměrného obyvatele Západu přijatelnější než Tálibán roku 2001.

Tálibán dlouhodobě sleduje, se kterými státy bude nejvhodnější ekonomicky spolupracovat. Nejlépe vychází Čína, která dlouhodobě spolupracuje s Pákistánem. Číně nevadí jaký režim je a bude v Pákistánu, natož v Afghánistánu. Důležité jenom je, aby fungovala ekonomická spolupráce.

Peking plánuje začlenit Kábul do čínsko-pákistánského hospodářského koridoru. Přes Afghánistán postaví Čína dálnice produktovody do střední Asie.

V říjnu 2020, tedy 19 let po zahájení americké války v Afghánistánu, zatím je cítit, že pro USA je již Afghánistán odepsaný: „Neexistuje žádný... dobrý důvod, aby Spojené státy měly nadále obětovat drahocenné životy a prostředky v konfliktu, který není přímo spojen s naší bezpečností nebo jinými životně důležitými národními zájmy," uvedl William  Ruger. Dodejme, že William  Ruger, analytik zahraniční politiky liberálního Institutu Charlese Kocha a námořní důstojník vyznamenaný za službu v Afghánistánu, se dlouho zasazuje za neintervenční zahraniční politiku, a je známý tím, že prezident Trump oznámil svůj záměr nominovat ho na funkci nového amerického velvyslance v Afghánistánu.

Ruger je zastáncem Trumpova tlaku na „ukončení nekonečných válek", když v loňském prohlášení uvedl, že zatímco americká invaze do Afghánistánu v roce 2001 byla "nezbytná a jen" k potrestání vlády Talibanu za podporu al-Káidy a Usámy bin Ládina, proto je již čas odstranit americké vojáky z regionu.

Sám Trump řekl: „Nemusíme být na Blízkém východě, kromě toho, že chceme chránit Izrael. ... Byly doby, kdy jsme zoufale potřebovali ropu, to už nepotřebujeme." Pokud Trump myslí vážně co říká, americké síly budou na začátku jeho druhého funkčního období (pokud bude zvolen) staženy ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu.

Publicista Pat Buchanan, který si nebere servítky, v článku (Are the Forever Wars Really Ending?) uvedl, že „…Amerika zdá se, říká oběma stranám (afghánské) nekonečné občanské války: Osud Afghánistánu je váš. Volba války nebo míru je na vás. Pokud se rozhovory zhroutí, a dojde k boji až do hořkého konce, my Američané se nevrátíme, ani abychom zabránili vítězství Tálibánu.“

Co se stane, pokud Trump nebude zvolen na druhé? Nikdo neví. Jedinou jistotou je, že ať v souvislosti s Afghánistánem udělají USA cokoliv, bude to špatně. USA vytvořily patovou situaci. Pokud z toho, co se děje v Afghánistánu bude mít někdo zisk, budou jenom Číňané se svým ekonomickým koridorem.

Post scriptum:
Vzpomeňme si, že Henry Kissinger odletěl do Číny, aby napravil velmi pošramocené vztahy, a tím dojednat fantastické investice. Ale zároveň se tím stal přítelem Číny v nechtěném boji za levné zboží. Byl to konec rozsáhlé výroby řady ptákovin ve Spojených státech a Čína je začala dodávat v supervelkém množství po celé planetě, tedy i v USA. Teď Trump více méně hystericky čelí ekonomické hrozbě Číny.

V Pákistánu nebude žádný krok v budování průmyslu i s čínskými investicemi dostatečný a efektivní, protože pákistánské zboží nebude schopno konkurovat čínskému. To čeká i Afghánistán, který bude především průtokovým ohřívačem – bude jím protékat zboží a suroviny. Též bude Afghánistán zdrojem nerostů, které dnes již vesele těží Tálibán na obsazených afghánských územích.