Západ si nemůže dovolit ztratit Turecko, uvedl Michael Burleigh z think tanku LSE Ideas na London School of Economics ve svém článku pro The Times.

Jedná se o jeden z typických materiálů v západních médiích, které rozebírají buď „děsivou“ nebo možnost odchodu Turecka z NATO nebo „radostně pomstychtivou“ variantu jeho vyloučení z vojenského paktu. Nicméně je skutečností, že případný odchod Turecka z NATO by byl pro alianci stejným nebo spíše horším problémem, než odchod Spojeného království z Evropské unie pro samotnou EU.
 
„Musíme udržet Erdogana v našem týmu, zatímco se Rusko a Čína snaží získat vliv na Ankaru," uvedl autor materiálu.
 
Turecko vstoupilo do NATO v roce 1952 a působilo nejen jako jižní pevnost v boji proti Sovětskému svazu, ale také jako západní a zároveň muslimská pevnost na Blízkém východě. Nyní se však tyto vztahy natolik zhoršily, že někteří žádají vyloučení Turecka ze Severoatlantické aliance. Nezáleží na tom, jestli mluvíme o Číně v roce 1949 nebo Ankaře v roce 2019, Spojené státy si nemohou dovolit nikde prohrát.
 
Současná krize ve vztazích s Tureckem vznikla v důsledku nákupu čtyř divizí ruských protiletadlových raketových systémů S-400. Ankara učinila tento krok poté, co se Washington bál prodat svůj systém protivzdušné obrany Patriot turecké straně. Ačkoli radary v ruském systému nemohou ovlivnit software stíhaček F-35, mohou být použity ke sběru dat o těchto letadlech.
 
Americký prezident Donald Trump doposud ignoroval výzvu amerického Kongresu, aby podnikl odvetné kroky proti Ankaře: uvalit sankce nebo dokonce vyloučit Turecko z NATO. Konkrétně jsou u něj dobré vztahy s přísným tureckým vůdcem Recepem Tayyipem Erdoganem. A je dokonce připraven věřit fikci, že rozmístění ruských raket bude trvat asi rok.

Samotný Erdogan je však vůči Spojeným státům podezřívavý, protože se domnívá, že Washington byl zapojen do neúspěšného pokusu o převrat v roce 2016. Tato podezření potvrzují jak ruská zpravodajská služba, tak, jak se zdá, samotné Spojené státy, které odmítly předat údajnou hlavu převratu, kazatele Fethullaha Gulena. Kromě toho piloti F-16, kteří se účastnili pronásledování letadel Erdogan a vystřelili na budovu parlamentu, vzlétli ze základny Incirlik, kde je velmi aktivní přítomnost USA. Pro Erdogana byla tato neúspěšná vzpoura zlomovým bodem. Po událostech v roce 2016 přišlo o zaměstnání téměř 150 000 tureckých státních zaměstnanců, a 77 000 lidí bylo uvězněno.
 
Západ je přesvědčen, že zoufalá hospodářská situace v Turecku, stejně jako klesající popularita Erdogana mezi voliči, povede Ankaru k návratu k západnímu okruhu. Západ zároveň podceňuje, co dělají Rusko a Čína s Tureckem.
 
Moskva by tedy byla ráda, kdyby se Ankara dostala z NATO. Proto pokorně přenesla přes skutečnost, že v roce 2015 turecká armáda sestřelila ruskou stíhačku i vraždu jejího velvyslance v hlavním městě Turecka. Ankara se spolu s Ruskem a Íránem stala klíčovým hráčem v syrském mírovém procesu poté, co Erdoganův „prokletý přítel“ Bašár Asad vyhrál občanskou válku.
 
Rusko pociťuje oslabující zájem USA o Blízký východ a považuje to za příležitost znovu získat svůj vliv. Prodává však zbraně, které byly úspěšně testovány v „syrském krveprolití“, uvedl autor. „Bude Amerika trestat takové země jako Egypt, Katar nebo Saúdská Arábie, pokud se rozhodnou vydat po stopách Turecka v otázce nákupu zbraní?" zeptal se autor.
 
Neméně má zájem o Turecko Čína. Během své nedávné návštěvy v Pekingu se Erdogan pokusil získat klíčovou roli své země z iniciativy prezidenta ČLR Si Ťin-pchinga „Jeden pás - jedna cesta“.

„I když je ještě příliš brzy na to, abychom řekli, zda je Turecko ztraceno, ale tyto dlouhodobě nejbližší vztahy jsou zjevně látány hrubou záplatou. Zda Čína přijde se svými investicemi a možná se ukáže, že se Rusko stane nespolehlivým přítelem, - na to si ještě počkáme. Ale jak EU, tak USA by si měly pečlivě promyslet, než „ztratí“ Turecko v záchvatu negace kvůli několika raketám, které Erdogan získal částečně proto, aby se ho žádný z členů jeho vlastního letectva znovu nepokusil svrhnout,“ uzavřel svůj článek pro The Times Michael Burleigh.

Když se opomenou takové „morality“ jako, že si Rusové vyzkoušeli zbraně v Sýrii – Američané snad celá léta v Iráku a v Afghánstánu stříleli špuntovkami v rámci procházky růžovým sadem? - chybí v článku motivační prvky pro Turecko, resp. Erdogana. Nabídla snad Evropská unie již řádné členství Ankaře? Je NATO, resp. USA připraveny dodávat Turecku nejmodernjěší zbraně a garantovat stabilitu vlády Erdogana? Na tyto otázky se pak odpovídá jen hlubokým mlčením jakoby neexistovaly.