Podobných otázek jsou desítky a asijští čtenáři očekávají odpovědi, uvádí v přehledu asijských informačních trendů publicista František Roček.
Militantní státy jsou cool
Jižní Korea se představuje ve světě jako demokratický stát poměrně krátkou dobu. Předtím to byl jakýsi predemokraticky – direktivní stát řízený gangem ekonomicky silných alias vyvolených. Prezidenti byli většinou generálové. Vládli s požehnáním USA.
Úspěšní byli při zvládání koronavirové epidemie i Tchajwanci, protože i tam je podobný režim. Naprostá kontrola a šmírování, ale skryté, a v případě potřeby automaticky vynucované, aniž je potřeba to vynucovat… Vládní struktury Tchaj-wanu jsou v permanentní neviditelné válce s Čínskou lidovou republikou, která ostrov jednoho dnes připojí zpět k Pekingu.
Bankovně – demokratická diktatura v Singapuru je zcela nesmlouvavá, proto i úspěch Singapuru v boji s diverzanty typu Covid-19 je zřejmý. Striktní nařízení jsou základem komunikace s breberkami.
Redaktor Asia Times pro severovýchodní Asii Andrew Salmon minulý týden psal o tom, proč je úmrtnost Jižní Koreje v Covid-19 tak nízká. Článek cituje údaje Světové zdravotnické organizace ze dne 6. března, které ukazují, že celkový hrubý úmrtnost pro Covid-19, tj. počet hlášených úmrtí dělený počtem hlášených případů, byl mezi 3-4%. V Jižní Koreji 9. března, kdy byl zveřejněn příběh Salmon, to bylo pouhých 0,7%.
Autor dospěl k závěru, že nízká míra v části Asie je způsobena zejména kombinací, která zahrnovala robustní zdravotní péči v jednotlivých státech, silné předchozí zkušenosti s ohnisky virů a související přípravky a agresivní provádění testovacích, izolačních a léčebných protokolů, které jsou plně podporovány zákon.
A také šťastná dávka korejského štěstí. Čili diktatury a polo-demokratické státy mají prokazatelně při zvládání epidemií výhodu, pokud mají také technické prostředky.
Snaha nestačí
Porovnejte údaje z Jižní Koreje s údaji z Indonésie, kde ve čtvrtek Centrum pro zdravotní bezpečnost Johna Hopkinsa zvýšilo odhad úmrtnosti země Covid-19 na více než 8%.
To znamená, že Indonésie má v současnosti nejvyšší zaznamenanou míru na světě? Uvidíme, kdo bude na prvním místě, zda Italové nebo Indonésané. Zatím má Indonésie na prvenství našlápnuto, ale v koronavirové válce se mění situace každým okamžikem.
Lze např. upozornit na čerstvý článeček o tom, že indonéská vláda se ve snaze vyhýbat se veřejné panice, zůstává neochotná odhalit plnou geografickou šíři propuknutí Covid-19 v 34 provinciích. Čili nikdo nechce přiznat, že korona-hnus je ohrožením se širokým dosahem.
Lidé, kteří měli být testováni, nebyli (v tom japonský tisk obviňuje i japonskou vládu) nebo, jak je v Indonésii běžné, nikdy nebyli podrobeni po smrti pitvě.
V přímém protikladu k Jižní Koreji Indonésie systematicky netestuje ani nevynucuje izolaci a trpí podfinancovaným zdravotním systémem, který je špatně vybaven, a nemůže zvládnout takový tlak. Např. v jižní provincii Západní Kalimantan s populací téměř 4,5 milionu je jen jeden ventilátor.
Kruté souvislosti
Asijská media, která nejsou nakažena evropským sluníčkářským post-humanismem, poukazují také na fakt, že Covid-19 musí ještě projít světovými uprchlickými tábory, protože, tam jsou pro virový mejdan ideální podmínky: hustě obydlené a nehygienické tábory podél bangladéšsko-myanmarské hranice, kde žije více než jeden milion Rohingya, a podobná hrozba se vznáší nad tábory koncentrujícími nelegální migrační armádu v Řecku.
Pokud jsem v asijském tisku zahlédl, že Írán hlásil míru infekce Covid-19 zhruba 50 nových případů za hodinu, zatímco k úmrtí dochází každých 10 minut, z hlediska geopolitiky se o nic nejedná. Kdyby zemřely 3 miliony Íránců, státu by se ulevilo, protože je z hlediska možnosti zaměstnanosti přelidněn. Čili žádný problém.
Problém je pouze psychologicko – politický. Čili každá lidská bytost, tedy i čtenář tohoto pamfletu, chce především žít, protože nic lepšího ho nečeká. A nikdo nechce, aby ho nějaké hovado zvané Covid-19, o to připravilo. V Prčcicích stejně jako v Teheránu.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
