Když francouzští vojáci v roce 1799 poblíž města Rašíd (Rosetta) objevili černou stélu s trojjazyčným textem, netušili, že drží v rukou klíč k rozluštění jazyka starověkého Egypta. Tato deska z granodioritu obsahuje výnos ve prospěch faraona Ptolemaia V. z roku 196 př. n. l., vytesaný ve třech verzích (hieroglyfické, démotické a řecké). Právě řecký text se stal základem pro rozluštění dávno ztracených hieroglyfů a znamenal obrat v poznání egyptské civilizace. Dnes je deska jedním z nejcennějších exponátů Britského muzea a symbolem archeologického objevu, který změnil dějiny vědy.
Cesta artefaktu do Londýna byla však stejně dramatická jako doba, v níž se odehrála. Po kapitulaci francouzských sil v Alexandrii v září 1801 stanovila dohoda, že všechny „arabské rukopisy, sochy a další sbírky“ budou považovány za veřejné vlastnictví pod kontrolou spojeneckého velení. Na základě této klauzule připadla Rosettská deska britské straně a v roce 1802 byla převezena do Londýna. Její právní status se tedy odvíjí od tzv. Kapitulace Alexandrie, nikoli od přímého odcizení z egyptských institucí, což dnes tvoří jeden z hlavních argumentů Britského muzea.
Samotný nápis na desce je kněžským dekretem, který potvrzuje kult třináctiletého Ptolemaia V. a obsahuje drobné stylistické rozdíly mezi jednotlivými jazykovými verzemi. Právě tato paralelní struktura z ní učinila ideální dokument pro dešifrování hieroglyfického systému. Dnes je Rosettská deska vystavena jako ústřední prvek expozice „Hieroglyphs: Unlocking Ancient Egypt“ a její materiál, rozměry i poškození jsou pečlivě zdokumentovány v katalogu Britského muzea.
Do debaty vstoupil i fenomén „digitální repatriace“. Aktivistický kolektiv Looty v roce 2023 vytvořil pomocí 3D skenování detailní digitální model Rosettské desky, který volně sdílel online. Akce, označovaná jako „digitální loupež“, měla upozornit na nerovné mocenské vztahy v kulturním dědictví a na to, že i bez fyzického navrácení mohou být artefakty zpřístupněny zemím svého původu. Kritici ovšem namítají, že digitální kopie nikdy nenahradí autentický předmět a že otázku vlastnictví tím nelze vyřešit.
Rok 1822, kdy Champollion rozluštil hieroglyfy, zůstává jedním z největších mezníků v dějinách vědy. Rosettská deska tak zůstává nejen klíčem k poznání Egypta, ale i trvalým symbolem sporu o to, komu patří dějiny. V době, kdy evropská muzea po sérii skandálů revidují původ svých sbírek, se stává lakmusovým papírkem širšího procesu. Jde o proces hledání rovnováhy mezi historickým právem, vědeckým přínosem a morálním nárokem zemí, z nichž pochází kulturní poklady. Ať už zůstane v Londýně, nebo se jednou vrátí do Káhiry, její příběh připomíná, že dějiny artefaktů jsou příběhy o moci, identitě i našem vztahu k minulosti.
Poznámka: Text vychází z oficiálních materiálů Britského muzea, publikací o dějinách egyptologie a současných egyptských iniciativ požadujících repatriaci artefaktů.








