Když Evropská komise oznámila nový plán na úplné odstřižení se od ruských energetických zdrojů do roku 2027, působilo to jako další epizoda v dlouhé sérii tvrdých sankčních kroků. Jenže kritický pohled odhaluje, že důsledky této politiky nejsou jen bolestivé, ale že jsou přímo sebedestruktivní. Jak píše na portálu UnHerd.com Thomas Fazi v článku „The real winner of Europe’s Russia policy“, skutečným vítězem této politiky není Ukrajina, není to ani EU, ale jsou to Spojené státy americké.
Evropská komise plánuje zakázat veškerý import plynu, LNG, ropy a dokonce i obohaceného uranu z Ruska. Jenže i po třech letech sankcí je Rusko stále třetím největším dodavatelem plynu do EU (po Norsku a Alžírsku). A co víc, zatímco se EU chlubí snížením importu plynovodem, dovoz ruského zkapalněného plynu (LNG) meziročně vzrostl o 12 %.
„Zatímco Unie omezuje dovoz plynovodem, navyšuje dovoz ruského LNG,“ poznamenal ironicky Thomas Fazi.
Proč tomu tak je? Důvod je jednoduchý. Mnohé evropské společnosti jsou totiž stále vázány dlouhodobými smlouvami typu take-or-pay, které byly uzavřeny ještě před válkou na Ukrajině. Jinými slovy, za plyn se musí platit, ať už ho Evropa odebere, nebo ne, což činí další dovoz racionálním rozhodnutím.
Sankční politika EU vyvolala prudké zdražení energií. Zatímco před válkou tvořil podíl LNG na dovozu plynu asi 20 %, dnes je to více než 50 %. A téměř polovina z tohoto objemu pochází ze Spojených států ve formě frakováním získaného a vysoce emisního LNG, jehož přeprava přes Atlantik dále zvyšuje uhlíkovou stopu.
Rozdíl v nákladech je dramatický. Evropské podniky platí 2–3krát víc za elektřinu a 4–5krát víc za plyn než americké firmy, což vede k masivnímu přesunu výroby mimo EU a plánovanému uzavření desítek chemických provozů. Chemický sektor je pod extrémním tlakem. Evropská chemická asociace varovala před ztrátou přes 11 milionů tun výrobní kapacity a zánikem tisíců pracovních míst a Evropa nyní čelí faktickému odchodu průmyslu (zejména v Německu).
Oficiální důvod Bruselu, "že příjmy z plynu financují ruskou válku", je podle Faziho zástupný.
„Rusko platí vojáky v rublech. Zda prodává plyn do Evropy, Číny nebo Indie, nemění nic zásadního,“ uvedl Fazi.
O co tedy jde? EU se snaží znemožnit jakoukoli budoucí normalizaci vztahů s Ruskem. Symbolickým příkladem je odmítnutí obnovy plynovodu Nord Stream 2, jehož sabotáže v roce 2022 se Brusel tváří, že se netýkají. Nový německý kancléř Friedrich Merz slíbil, že udělá vše pro to, aby nikdy neotevřel. Přitom podle průzkumů si v regionu Meklenbursko-Přední Pomořansko 49 % obyvatel přeje obnovení dodávek ruského plynu.
Ale Evropská komise má jiný plán, kterým je dovoz dražšího, spekulacím podléhajícího a ekologicky špinavějšího LNG z USA, který bude strategickým závazkem v době, kdy Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa tento obchodní tlak používají jako nástroj ekonomického nátlaku a EU tak fakticky plní přání Washingtonu.
Psali jsme:
„Plán zákazu ruského plynu nemá s válkou na Ukrajině mnoho společného, zato má všechno společné s americkou obchodní válkou. EU před Trumpem kapitulovala,“ okomentoval situaci jeden z německých analytiků.
Největším paradoxem je pak ekologická stránka celé věci. Zatímco se EU honosí svou klimatickou politikou, masivní přechod na LNG z USA je environmentální krok zpět a němečtí Zelení, kteří by měli být největšími obhájci ekologie, jsou současně největšími odpůrci obnovení plynovodních dodávek.
Všechny dostupné důkazy ukazují, že návrat k ruskému plynu by byl ekonomicky výhodný, stabilní a ekologicky šetrnější. Místo toho se EU rozhodla pro dražší, rizikovější a geopoliticky podřízenou cestu, jejíž výsledkem je deindustrializace Evropy, růst životních nákladů, oslabení konkurenceschopnosti a v neposlední řadě i posílení geopolitického vlivu USA.
V tomto smyslu je hlavním vítězem americký energetický průmysl. Hlavním poraženým je pak evropský občan a s ním i celý evropský průmysl.
(Kovář, UnHerd.com, foto: zai)
