Rozpočtové hospodaření bylo nakonec o něco lepší, než vláda očekávala, zejména díky vyššímu výběru daní a sociálního pojištění - to dokonce překonalo úrovně z roku 2019. Současně deficit okolo 7 % HDP víceméně zapadá do širšího evropského průměru - podobně hospodařilo v uplynulém roce Německo nebo Belgie. Francie, Itálie i Španělsko mají vyšší schodky, a to nemluvíme o Spojených státech, které hospodaří v poměru k HDP skoro s dvojnásobným deficitem oproti většině evropských zemí.

Současně platí, že Česko díky kombinaci ustupující pandemie a vysoké inflaci ještě zrychlí v roce 2022 svůj nominální růst - tj. růst v běžných cenách včetně inflace. Právě nominální růst je důležitý pro další vývoj daňových příjmů. Česko v roce 2021 nominálně rostlo přes 5 % a v roce 2022 to může být 7-8 %, a to se v daňovém výběru bezesporu pozitivně promítne. A v neposlední řadě přes rychlé tempo zadlužování v posledních dvou letech (z 28,5 % HDP na zhruba 41 % HDP) je stále úroveň českého dluhu na relativně rozumných úrovních. A poptávka po státních dluhopisech je stále velice dobrá - částečně i díky tomu, že konzervativně utahuje měnové kohouty Česká národní banka. Výnosy vládních dluhopisů jsou výrazně pod swapovými sazbami a nezdá se, že by trh chtěl při současné úrovni úroků tlačit vládu do “rychlé akce”.



Spíše než na rychlé úspory v rámci rozpočtového provizoria vyčkávají investoři na střednědobý plán konsolidace veřejných financí. V něm nepůjde tolik o rychlost (nesedíme na “hořící” větvi), ale o trvalost/udržitelnost konsolidačních kroků. A takové kroky se vymýšlejí složitě. Jeden příklad za všechny. Pokud se letos rozhodne vláda vylepšit hospodaření seškrtáním prostředků na mzdy ve školství, pokles reálných mezd učitelů se jí bohužel do několika let vrátí na stůl jako nový problém.