Vědci ze sedmi evropských institucí sestavili na základě 88 nově odebraných vzorků z dna Severního moře (konkrétně z oblasti bývalé pevniny Doggerlandu) mimořádně detailní křivku vzestupu hladiny moře v období 13 700 až 6 200 let před současností.

Z výsledků vyplývá, že mezi 11 000 a 3 000 lety stoupla globální hladina moří o 37,7 metru (s rozmezím 29,3–42,2 m), přičemž hlavními viníky byly ledovce v Severní Americe a Antarktidě. Autoři identifikovali dvě výrazné fáze akcelerovaného tání ledovců, které způsobily, že mořská hladina rostla tempem až 9 milimetrů ročně, tedy hodnotami, jež se blíží nejpesimističtějším odhadům budoucího vývoje podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC).

Rašeliny, které vznikly na území dnes zatopeného Doggerlandu, představují jedinečný archiv vývoje hladiny moře. V době před 11 000 lety byla značná část Severního moře ještě suchou pevninou, kde se rozkládaly bažiny a mokřady. Postupné zaplavování této oblasti zanechalo jasnou geologickou stopu (vrstvy rašeliny překryté mořskými sedimenty).

Pomocí analýzy vrstev, radiokarbonového datování a geochemických měření vědci určili okamžiky, kdy docházelo k záplavám, a zmapovali vývoj relativní hladiny moře s výjimečnou přesností: průměrná vertikální nejistota byla pouze ±0,42 m, časová pak ±184 let. Tímto způsobem vznikl dosud nejpodrobnější záznam o vývoji mořské hladiny v oblasti, která přímo reagovala na změny v objemu ledovců.

Po korekci vlivu místního poklesu pevniny způsobeného táním euroasijského ledovce (tzv. glaciální izostatická adaptace) zůstala ve zbytkovém signálu dvě období extrémně rychlého vzestupu hladiny moře, uvádí časopis Natutre.
První fáze kulminovala přibližně před 10 300 lety rychlostí téměř 9 mm za rok. Tato fáze zřejmě souvisí s bezprecedentním táním Severní Ameriky a odpovídá době, kdy se globální teploty prudce zvyšovaly. Druhá fáze pak nastala okolo 8 300 let před současností s rychlostí až 8,1 mm za rok. Tato epizoda se časově kryje s dramatickým vypuštěním obrovského ledovcového jezera Agassiz–Ojibway do Atlantského oceánu – událostí, která pravděpodobně významně ovlivnila i tehdejší klima.

Po těchto dvou fázích následovalo období poklesu rychlosti zvyšování hladiny moře až na úroveň blížící se nule před 5 000 lety. Negativní hodnoty v období 5 000–3 000 let naznačují částečný opětovný růst ledovcové hmoty v Antarktidě.

Výzkumný tým kombinoval geologická data s modely glaciální izostatické adaptace (GIA), aby oddělil příspěvky jednotlivých ledovcových komplexů:

• Severní Amerika (NAISC) přispěla mezi lety 11 000 a 3 000 k nárůstu hladiny moře o 29,7 metru (hlavně díky tání Laurentidského a Grónského ledovce).
• Antarktida (AIS) dodala dalších 7,8 metru.
• Evropský ledovcový komplex (EuIS) přispěl pouze 2,2 metru, neboť jeho tání proběhlo dříve.


Studie ukazuje, že rychlosti vzestupu hladiny moří v raném holocénu se blíží projekcím pro budoucnost, zejména v kontextu pokračujícího tání Grónského a Antarktického ledovce. Vědci doporučují, aby podobně hustá a detailní měření jako v Severním moři byla provedena i v dalších šelfových oblastech světa, a to nejen kvůli přesnější klimatické predikci, ale také pro pochopení historických scénářů migrace lidí a zatopení důležitých krajinných oblastí.

Zatopení Doggerlandu nebylo jen geologickou událostí, ale i kulturní katastrofou a znamenalo konec jednoho z nejúrodnějších evropských území mezolitu. Nová studie tak nepřímo připomíná, že i současné lidstvo může čelit podobně ničivým důsledkům, pokud se tempo oteplování nezpomalí. Změny hladiny moře, které trvaly tisíce let, jsou nyní otázkou století.

Zcela unikátní geologický záznam z oblasti Severního moře poskytuje důležitou analogii pro dnešní klimatickou situaci. Jak ukazují výsledky výzkumu, současné i budoucí tání ledovců může vést k rychlému vzestupu hladiny moře, srovnatelnému s nejrychlejšími obdobími v celé historii poledové éry. Sledování těchto změn a správné pochopení jejich příčin je klíčem k adaptaci na budoucí klimatické výzvy.