Svátek má: Štěpánka

Politika

Velikost textu:

Bašta: Kulturní zločin jménem kaučuk, aneb umění polemiky

Bašta:   Kulturní zločin jménem kaučuk, aneb umění polemiky

Polemika jako žánr nebývá v naší době příliš populární. Mohou za to internetové diskuze pod nejrůznějšími články, které se většinou změnily na masáž ega pisatele a snahu zadupat do země oponenta, píše Jaroslav Bašta.

Jaroslav Bašta
23. července 2020 - 03:20

Málokdy se odehrává na stránkách novin či časopisů. Proto mě docela překvapilo, že Jan Schneider veřejně reagoval na můj nedělní komentář o pekelném výprodeji revolucí.
   
Co mě trochu zaskočilo, byla délka jeho článku, asi třikrát rozsáhlejší než můj komentář. Na základě své dlouholeté zkušenosti soudím, že taková reakce vypovídá jen o dvou možnostech – buď o ideologické motivaci nebo nějakém vnějším popudu. Ani jedno mu nemám za zlé, naopak jsem jako každý autor rád, když mé texty vzbudí ohlas (třeba polemický). Proto na jeho článek rád odpovím.




Výhrady Jana Schneidera vůči mému komentáři bych rozdělil do několika skupin. Ty první (nejčastější) vyplývají z prostého nepochopení mého stručného textu. Výmluvným příkladem je kritika hned na počátku, kde nesouhlasí s mým srovnáním cílů čínské kulturní revoluce s dnešními snahami hnutí BLM v USA, (včetně vnějších projevů), což zcela vylučuje. Jenže vysvětlení se nachází v odstavci následujícím, který však můj oponent z polemiky zcela vypustil.
   
Následuje jakási historická humorná vložka o tom, jak celý „první svět“ tyl z vykořisťování „třetího světa“ a jako příklad uvádí můj oponent kaučuk, jehož dovozem  se i naši předkové dopustili dědičného hříchu kolonialismu, rasismu a průmyslové revoluce. Myslím, že tímto argumentem překonal dokonce i historičku Markétu Křížovou, která obvinila české obrozence z podílu na kolonialismu a práci otroků, neb v Praze popíjeli levnou kávu. Kaučuk se do Evropy začal dovážet z Brazílie v polovině 18. století jako guma na mazání písma. Až po roce 1844, kdy byla vynalezena jeho vulkanizace, se plantáže gumovníků rozšířily v tropech, zejména v Asii, kde přinášejí obživu místním obyvatelům dodnes.
   

Můj oponent, Jan Schneider mě zkritizoval za použití termínu neomarxismus v souvislosti s hnutím Black Lives Matter. Jedna ze zakladatelek hnutí Patrisse Cullors se v roce 2015 nechala slyšet, že ona její kolegové jsou školení marxisté. Protože jsou zároveň rasisté, použití termínu neomarxismus má svou dějinnou logiku. Není to tak dávno, kdy tón v americké politice udávali neokonzervativci, což byli původně trockisté, kteří se rozhodli místo revoluce vyvážet demokracii. Docela úspěšně, v USA jí výrazně ubylo. V současné žurnalistice předpona neo- hraje dvojí roli – poukazuje na jistou vnější podobnost a zároveň naznačuje, že jde o antipod původního termínu.


  


Závěr polemiky mi hodně připomíná stará schémata – kritizuji, píši hororové scénáře, ale nenabízím pozitivní řešení krize. To  J.S. vidí pro Evropu i USA v příkladu umírněných ruských muslimů, kteří všem ukáží cestu k mírové budoucnosti. Nu, racionální jádro tato úvaha má. V současném světě existuje jediný příklad dlouhodobého mírového soužití křesťanství a islámu, a to právě v Rusku. Propracovávali se k tomu skoro 500 let. A celá ta staletí měli křesťané navrch, žádný minaret nesměl být vyšší než věž chrámu. Ruský stát přísně kontroluje, kdo a co v mešitách káže. Islámské radikály ke slovu nikdy nepustil a nepouští. Proto ruští muslimové na rozdíl od západoevropských a amerických stále patří mezi umírněné a tolerantní.
   
Moje poslední výhrada k polemice je zásadní. Ze všech totalitních ideologií dvacátého století byl bezesporu nejhorší nacismus. Rozděloval lidi podle jejich původu na nadlidi a podlidi. Adolf Hitler tento přístup definoval ve své knize Mein Kampf a dotáhl ho do konce Norimberskými zákony. Ve své definici dědičné kolektivní viny se neodvolával ani na Bibli (viz Jan Schneider), ani na dědickou daň, ale jenom na „vědecky“ definovaný rasismus. Tady plně platí, co jsem napsal ve svém nedělním komentáři: „Historie je v tomhle neúprosná – v okamžiku, kdy akceptujeme možnost, že existuje princip dědičné kolektivní viny, můžeme si být jisti, že nové Norimberské zákony už někdo napsal. Nejprve nás připraví o důstojnost, pak o majetek a nakonec o život.“
   
Obhajovat rasismus poukazem na fakt, že jsme k nám dováželi kaučuk, mi přijde poněkud absurdní.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)