Svátek má: Gustav

Politika

Velikost textu:

Grygar: Tajné služby a soudy přebírají stále víc politické moci

Grygar: Tajné služby a soudy přebírají stále víc politické moci

  Je to trend, který neprospívá demokracii, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Mojmír Grygar.

Mojmír Grygar
17. června 2021 - 06:20

Zmíněné instituce se na první pohled zásadně liší, ale spojuje je vysoká míra nezávislosti a utajení, jejich práce není přístupná veřejnosti, za zprávy a  rozhodnutí, k nimž docházejí, nepřebírají odpovědnost – předávají je politikům, kteří výsledky jejich práce uvádějí do praxe a jsou pak za to plně odpovědni. Z hlediska demokratické dělby práce je nežádoucí, aby se šéfové tajných služeb a špičkoví politici střídali, vyměňovali si místa. Ale v USA je to běžné.

Přitom nelze popřít, že politik, který poznal styl práce tajných služeb (utajení, lhaní, podvádění, diverzní a teroristické praktiky nepodléhající kontrole) nemůže být touto zkušeností nepoznamenán. Například prezident George Bush, který se osvědčil jako šéf CIA, před útokem na Irák nastražil Saddámovi Husejnovi léčku, nalákal ho k útoku na Katar a potom šířil falešné otřesné zprávy o jednání irácké armády v okupované zemi. Tímto způsobem útočnou válku maskoval zdánlivými šlechetnými důvody: vždyť Američané v žádném případě nemohli tuto válku vydávat za obrannou.

Trump odvolal ministra zahraničních věcí Tillersona, obchodníka, který měl dobré zkušenosti s ruskými ropnými společnostmi, ve chvíli, kdy se konzervativci i demokraté vrhli na Putina za domnělé ovlivňování prezidentských voleb. Ne náhodou na Tillersonovo místo posadil muže schopného při jednání s Rusy vyměnit diplomatické rukavice za boxerské. Kdo jiný to mohl být, ne-li zkušený šéf CIA Mike Pompeo? Ten pak v rozhořívajícím se sporu se Severní Koreou zareagoval jako pravý rozvědčík–generál: radil hodit na Kim Čong-ila preventivní bombu!                                

Právě tak je sporné, když politik angažovaný v politické straně dostane místo ve vysoké soudní instanci. Oblečení soudcovského taláru ho nezbaví jeho politických a ideologických názorů. Tvrzení, že třeba pánové Výborný, Rychetský nebo kdokoli jiný se jako členové Ústavního soudu stávají nezávislými a napříště jsou poslušni pouze litery zákona, je rozprávka hodná pro lidi příliš důvěřivé nebo ignoranty. Ale nicméně stále se mluví o nezávislosti soudců a důraz se klade na to, aby je jejich vysoké platy chránily před korupcí. (Avšak nedávný případ soudce Zdeňka Sováka, člena Vrchního soudu v Praze, který si chtěl ještě před penzí nahrabat miliony, argument o nutnosti vysokých soudcovských platů odkazuje do říše chýrů.)

Pokud jde o nestrannost nebo nezávislost Ústavního soudu, například ve věci církevních restitucí, stačilo by zjistit, kolik členů bylo v hodině H věřících a kolik bezkonfesijních, abychom dostali výsledek hlasování. Tak se stalo, že se naše země – už po kolikáté v dějinách – stává dějištěm obrovského přesunu majetku, a to s odvoláním na málo spolehlivé vlastnické poměry v režimech proslavených náboženskou perzekucí, válkami, rabováním, konfiskacemi. Ale soud má vždy poslední slovo. Připomíná to symboliku božího soudu, který je konečný a nezvratitelný. Amen.

   
Politikové na pravici již postřehli, že soudcovský stav u nás je – dosvědčuje to řada případů – nakloněn spíš pravé straně než levé. Tím přirozeně vzniká úrodná půda pro podání žalob na politiky, kteří nejdou těm pravým demokratům na ruku. (Nenazývejme je, prosím, jak namítá jeden náš přítel\, kavárnou, kde se klidně čte, přemítá, diskutuje, nýbrž je odkažme do klubu, salonu nebo jiného místa vhodného pro spřádání intrik, piklů, podrazů.)  Zdá se, že v našem soudnictví jsou lidé (kolik jich je, si netroufnu odhadnout), kteří vítají rozšiřování pole své činnosti. Kdo by nechtěl být důležitějším, vyhledávanějším, mocnějším? Dnes již je veřejným tajemstvím, že soudcovský stav většina lidí neposuzuje s uspokojením, že jí vadí příliš mnoho nerozřešených mamutích kauz, spojených s rozkrádáním, tunelováním, korupcí, falsifikacemi, krádežemi. Kolik zlodějů, podvodníků, privatizátorů, mafiánů, oligarchů si klidně žije ve svých luxusních areálech a již roky se baví tím, jak naše tajná i veřejná policie, soudcové a politici jsou bezmocní.

Naše právo je slabé na to, aby prolomilo ochranu, kterou si všichni ti Kožení, Krejčíři, Bakalové, Rittigové a desítky dalších vybudovali. Kdo za to může, že se jim spravedlnost nemůže dostat na kůži? Jak to, že právo podvodníků je silnější než to naše? Jak to, že miliardy převedené anonymně do amerických nebo britských bank jsou už zcela mimo dosah naší policie a soudnictví? Lze to všechno spláchnout jedním gestem jako daň za grandiózní přestavbu naší společnosti, jako collateral damages při demontáži bolševického režimu? Měli pravdu ideologové–proroci první hodiny privatizací, když tvrdili, že etika v mimořádné situaci musí ustoupit stranou, že se to jednou srovná a za pár generací budeme mít mladé pokolení čistých rukou, které již bude se zděděným majetkem hospodařit šetrně a čestně? Není to také taková rozprávka pro nezletilé a prosťáčky?



Ztráta třídního vědomí. Především – co to je třídní vědomí? Není to něco podezřelého, co připomíná Marxův pojem „třídního boje“? Každá společnost jako celek se člení podle stavovských, třídních, profesionálních, náboženských, národnostních nebo jiných skupinových kritérií. V dobách klidnějších, kdy se dělení a vztahy mezi společenskými vrstvami ustálily, každý věděl, jaké je jeho místo na slunci, jak se má chovat k lidem vyšších nebo nižších tříd, na co má nárok, co je mimo dosah jeho stavu a možností. Dnes – mám na mysli 30 posledních let – je společnost v pohybu, do popředí jdou lidé, kteří získali, ať přičiněním, schopnostmi, náhodou, dědictvím, podvody nebo krádeží majetky, které je staví do popředí, které z nich činí členy elit. Ruku v ruce s tím se mění jejich třídní vědomí. Osvojují si myšlení a jednání, které je pro ostatní lidi, denně zápasící o chleba a střechu nad hlavu, nepochopitelné. Můžeme se my, obyčejní smrtelníci vžít do mysli Mrázků, Kožených, Pitrů, Bakalů a desítek dalších zbohatlíků?  
   
Ne každý na změnu společenské struktury reaguje stejně, ale způsob, jak vnímá své postavení, se tak či onak odráží v jeho chování a mentalitě. Němcová si při pohledu na žebráka na rohu ulice položila otázku, co vlastně víme o tom, jak on vnímá svět. Dnes nám noviny, televize, filmy, knihy, mobily a nejrůznější jiná média nepřetržitě nabízejí pohled na všechno a na každého, na všechny stavy, na ty nejbohatší i nejbídnější, na nejrůznější národy a země. Divák a čtenář sedí v lenošce, pozoruje, co mu nabízejí, a myslí si, protože přece může vyměnit kanály nebo si vzít jiné noviny, že je pánem nad sebou i nad světem. Mýlí se, netuší, jak s ním výrobci, obchodníci, prodavači, ideologové, tvůrci reklam, spisovatelé, filmaři, kněží a zejména politici, novináři a moderátoři manipulují, jak je závislý na jejich nabídce a jak mylně se domnívá, že ve zprávách, dokumentech, filmech ze světa je všechno, co potřebuje vědět. Média, jimž propadá ve volném čase, kdy konečně začíná žít (aspoň si to myslí), vezmou si ho do parády, hýčkají, nadbíhají jeho lepším i horším sklonům, ale především ho znepokojují, rozčilují a hlavně zvykají na tento svět, který se utrhl z řetězu a nebude lepší. Dokazují to v dojemné shodě zprávy z domova i ciziny, filmy o zločinech, drogách, vraždách, dokumenty i fikce o válkách dnešních i starověkých, mýtických a budoucích, milostné příběhy, v nichž prim hrají peníze a sex, westerny, horory a někdy i pohádky pro děti a jejich rodiče.

   
Sociologové sestavili různé vrstvy a části naší pohyblivé společnosti. Nemohu jim oponovat, nemám přístup ke statistikám. Ale chtěl bych připomenout jednu věc. V situaci, kdy se hrozivě rozvírají nůžky nerovnosti (známý je index 1: 99, vyjadřující křiklavý nepoměr mezi podílem bohatých a chudých na majetku a bohatství země), kdy se z většiny středního stavu odlupují šupiny zbohatlíků a v opačném směru padají dolů hroudy chudnoucích (tvrdí se, že je to nezbytný krystalizační proces, který ukáže prospěšnost každého jednotlivce), dochází k následujícímu procesu –  ti padající dolů se nechtějí smířit s porážkou a své postavení maskují, zvláště napodobováním těch šťastnějších. Zejména děti nechtějí být vysmívanými sockami, šikanovanými chudáky, a dělají všechno, aby se vyrovnali té slavné, úspěšné, bohaté vrstvě. Ta je dnes ve světle ramp. (Kde jsu ty časy, kdy stálo na plakátech: „Já jsem havíř, a kdo je víc?“ Někdo tehdy připsal: „Já jsem učitel, a kdo je míň!“ Toto strašné tvrzení, bohužel, teprve po 30 letech začíná některým politikům vadit.)

Naproti tomu děti té „hrstky šťastných“ si mohou dovolit cokoli, roztrhaný svetr (od Verscaceho), děravé texasky (symbol nonšalance snadno všem dostupný), vlastní ojetinu (táta ho vozí do školy v rolls–roysu) a další paradoxní symptomy sebevědomé první třídy. Připomínám si jeden detail, který jsem slyšel v Chicagu od českých kolegů z Akademie, emigrantů roku 1969. Jejich desetiletý syn přišel ze školy a udiveně vyprávěl, jak se na něho spolužáci vrhli a obrátili mu límeček u košile naruby: hledali značku, potom se ho ptali, kde bydlí, a do třetice, jaké auto má jeho otec. Co je to jiného, než sociální identifikace nového příchozího, která teprve skupině–třídě umožní nasadit vůči němu to správné jednání? Je nezajímá, jaký je, jaké má vlastnosti, co umí. Propadli fetišizaci věcí. Drasticky se tu vyjevila Marxova poučka o prioritě bytí nad vědomím, materiální složky nad kulturou.

Překvapilo mě, že něco takového je možné v zemi pyšnící se demokracií. Z toho však, co celá léta čtu a dozvídám se o Americe, vím, že tento trend neztenčenou silou pokračuje. Řada opatření (zrušení progesivní daně z příjmů, snížení majetkových daní a anulování dědických poplatků, priorita spekulativního kapitálu nad průmyslovým) vytváří novou, stále sebevědomější majetkovou aristokracii.
   
Komu zvoní hrana?, ptá se básník. Demokracii, odpovídají stébla trávy.
 
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)