V důsledku toho jsme neustále naštvaní, protože skutečná hra neodpovídá těm domnělým pravidlům. Zbytečně si tím snižujeme kvalitu života. Také to působí, že děláme kroky, které nevedou k zamýšlenému cíli. Nebo takové iracionální kroky podporujeme nebo k nim tlačíme své politické zástupce. 

Proto připomenu pár základních poznatků, bez kterých nemůžeme pochopit dění sebe, jednání prezidenta, spory o jmenování ministrů, domnělé vydírání apod. 

Moji abonenti většinu z těch poznatků znají, protože zazněly v každodenních poznámkách pro předplatitele (více zde). 

Nejprve, jak funguje ústava. Ústava ČR byla přijata v roce 1992 s jediným cílem (stejně jako všechny ostatní ústavy): Vládci oznamují ovládaným, jakým způsobem budou uplatňovat svou moc. Což je docela šikovné. Když lidem řeknete předem, co od nich budete chtít a jak to budete vymáhat, ušetříte si spoustu námahy a spoustu konfliktů.

Žádná ústava ovšem nevydrží dlouho. Každá vládnoucí moc po čase zjistí, že je šikovnější chovat se trochu jinak. Nebo dojde k takové postupné změně, kdy je část vládnoucí elity nahrazena (a elita v novém složení je jinou mocenskou elitou). Ústava ČR z roku 1992 tak pro nás nemá větší význam než uherská ústava z roku 1867. Prostě další historický dokument.

Může být vládnoucí moc přinucena, aby se chovala podle ústavy? Samozřejmě, že ne! Kdyby tu byl někdo jiný schopný k tomu vládce donutit, pak by byl ten někdo jiný skutečným vládcem. A ten skutečný vládce by žádné ústavě nepodléhal.

Pouze ve vzácných okamžicích, kdy síly několika nepřátelských mocenských skupin jsou zcela vyrovnané, se dá očekávat dodržování pravidel.

Pokud vymáhající ztratí motivaci či sílu, zákon automaticky zaniká. Prostě už není. Je lhostejné, jestli zůstane nadále zapsán v nějakém kodexu. Nikdo ho nebude vymáhat a nikdo se podle něj nebude řídit. 

Tento princip nám také umožňuje zákony rozlišovat. Pokud jde o spor mezi mnou a mým stejně bezvýznamným sousedem, může existovat autorita, která má zájem na prosazování určitého pravidla a která má dost silné postavení vůči nám oběma. Jenže když dojde na mocné hráče, je jasné, že nad nimi žádná autorita není. 

Poslední bod, který potřebujeme vyjasnit, že otázka ústavního soudu. Především musíme zahodit báchorku o tom, že ústavní soud zjišťuje, co je v souladu s textem nebo smyslem zákonů. Ve skutečnosti je každý soudce ústavního soudu jmenován se zadáním podporovat v politickém konfliktu určitou stranu, bez ohledu na znění ústavy. Jenže to není celé. 

Od chvíle, kdy jsou soudci jmenováni a kdy se stávají fakticky neodvolatelnými, pro ně zůstává jediným limitem jejich vlastní vůle, chuť a osobní zájmy. „Kdyby měl ústavní soud jediného člena, říkali bychom mu král,“ píše Curtis Yarvin a vyjadřuje tím neomezenou a nekontrolovatelnou moc každého ústavního soudu. 

Jenže ani tak jednoduché to není. Ústavní soud může vynášet různé rozsudky, jenže budou ty rozsudky naplněny? Je tomu stejně jako v případě zákonů. Rozsudky ústavního soudu budou naplněny, pokud existuje někdo dostatečně mocný a někdo dostatečně motivovaný, aby ty rozsudky prosadil. To znamená, že ústavní soud může snadno vynášet rozsudky proti slabým. Nemůže ale vynášet rozsudky proti silným, protože ty rozsudky by nebyly uplatněny a ústavní soud by se stal okázale bezvýznamným. 

Jaký je z toho tedy závěr? Zdrojem vší moci není lid, nýbrž síla. A jediný existující zákon je právo silnějšího. Vývoj snad může být v tom, že to bude naplňováno stále kultivovaněji a stále méně násilně, ale je to nezměnitelné. Ve všech dobách, ve všech civilizacích a ve všech hospodářských systémech. 

Jak napsal už před tisíciletími Thukydides (cituji podle Oskara Krejčího): „Spravedlnost přichází ke slovu pouze tam, kde jsou obě strany rovnomocné. Jinak si podle přirozenosti silní berou, co chtějí a slabým nezbývá, než to snášet.“ 

Nic dalšího nepotřebujete o současném kompetenčním sporu vědět. 

Upozorňuji na celodenní Sociologie a psychologie politiky, který vedu společně s profesorem Krejčím a který proběhne v sobotu 7. března v Praze. Podrobnější informace se můžete dozvědět tady.