Dragoun s profesionálním nadhledem reagoval na otázku, týkající se policejního zásahu v Borovanech na jakési manifestaci či demonstraci, kterou nespecifikoval, neboť GIBS jako orgán činný v trestním řízení „má to štěstí“, že ji vůbec nezajímá, čí to byla demonstrace a proti příznivcům jaké politické strany policie zasahovala, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
GIBS případ ještě neuzavřela, avšak mediální komentátoři (kteří jsou zřejmě chytřejší a odborně způsobilejší, než pracovníci GIBS), zareagovali podle Dragouna na adresu zasahujících policistů velmi silně negativně, někdy až hystericky, bez respektu k presumpci neviny. Spustili doslova „mediální lynč“, což neprospívá dobrému vztahu policie s veřejností. Nicméně ani policie ve své další činnosti, ani GIBS při svém šetření se touto zjitřenou atmosférou nesmí nechat ovlivnit (ačkoliv ministru vnitra ani policejnímu prezidentovi se to bohužel úplně nepodařilo).
Dragoun dále řekl, že na Bezpečnostní radě státu doložil, že mediálně kritizované úniky informací z trestního řízení do médií (člověk se diví, na co si média vlastně stěžují?) obsahově odpovídají usnesením o zahájení trestního stíhání a časově k nim dochází prokazatelně až poté, co se zmíněná usnesení dostanou do rukou obviněných a jejich obhájců. Nejde tedy o úniky z trestních spisů od orgánů činných v trestním řízení.
Dragoun velmi otevřeně zkritizoval velké personální změny v bezpečnostních a zpravodajských službách, které pravidelně následují po výměně vládní garnitury. K tomu dlužno poznamenat, že tento – Dragounovými slovy – „folklór“ negativně ovlivňuje nejen kondici těchto specifických státních útvarů, ale i důvěru veřejnosti. Druhým extrémem je zase dlouhodobé setrvávání funkcionářů na těchto místech. Přitom existují velmi rozumné způsoby personálních obměn na těchto exponovaných postech, které by ovšem vyžadovaly rozumné politiky.
Například v jedné nejmenované zemi se sešel úřadující premiér s šéfem opozice, a sdělil mu, že hodlá vyměnit ředitele mocné zpravodajské služby za konkrétního adepta. Dotyčný šéf opozice se zamyslel, a výměnu schválil. Věděl, že vyhraje-li volby, nemusí se o obsazení tohoto postu starat. Úřadující premiér zase věděl, že dotyčná zpravodajská služba bude i po jeho odchodu fungovat i vůči němu a jeho politické straně korektně. Jenže, jak říkám, to šla řeč o inteligentních politicích.
Ještě si dovolím, když už jsem zmínil ten „borovanský“ případ, poznámku ke „skandálnímu“ nošení čapky „jedné politické strany“ neuniformovaným policistou. Za prvé, na publikované fotografii muže s kšiltovkou nebyl patrný název žádné politické strany, pouze slova „Silné Česko“, což může být proti srsti pouze osobám, zastupujícím zájmy jiných států. Za druhé, policista v civilu má vypadat jako osoba skutečně civilní, čili těžko může nastat situace, kdyby mu třeba pořadatel nabízel kšiltovku s tímto nápisem, že by ji policista v civilu odmítl s tím, že má sice snahu vypadat jako osoba civilní, ale nemůže si ji nasadit z obav před kázeňským postihem, protože je ve skutečnosti neuniformovaným policistou a policejní prezident by se na to mohl koukat blbě, jak se vzápětí v médiích potvrdilo.
A ještě dialogická douška ohledně policejní taktiky, konkrétně nasazení policie na demonstracích. Tady je řešení jednoduché. Propříště žádní policisté v civilu, aby občané neměli pocit špehování jako za minulého režimu. Pěkně všechny oblečte do uniforem!
- Nojo, ale jak se máme svobodně na demonstraci vyjadřovat, když budou kolem dokola samé uniformy?
- Nuže, tak tam policisty prostě nepošleme.
- Nojo, ale co když se něco stane? Kde bude himlhergot někdo od policie, když si ji všichni platíme?
- Nuže, tak tam přece jenom pošleme nějaké neuniformované, aby tam policie byla, ale nevzbuzovala v demonstrujících nějaké stísněné pocity, které by jim mohly subjektivně bránit vyjadřovat se svobodně!
- Nojo, ale když budeme vědět, že tam policie je, ale bez uniforem, tak už vůbec nebudeme vědět, kdo je civil a kdo polda, takže se budeme obávat se svobodně vyjádřit ještě o to více!
- Nuže, pak nezbývá, než volit zlatou střední cestu.
- Nojo, ale jaká je ta zlatá střední cesta?
- Asi nejlépe ji vystihl Jan Masaryk, když vyprávěl, jak na Moravě přišel za sedlákem sousedův syn a povídal: „Dobrý den stréco. Posílá mě tata. Potřebuje půjčit koňa.“ Sedlák si v duchu počítal: „Když mu ho půjčím, tak mně ho sedře. Když mu ho nepůjčím, řekne, že jsem sviňa. Musím vymyslet nějakou zlatou střední cestu.“ Chvílí přemýšlel a pak řekl: „Synku, řekni tatovi, ať mně políbí prdel.“
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
