Svátek má: Kristián

Politika

Velikost textu:

Jan Schneider: K Baštovu horrorovému scénáři

Jan Schneider: K Baštovu horrorovému scénáři

Jaroslav Bašta popsal další ze svých hrůzných výhledů do budoucnosti pod vtipným názvem „V pekle pořádají výprodej revolucí“.

Jan Schneider
21. července 2020 - 10:17

Učinil to však způsobem nesmiřitelně nedialektickým. Proto se pokusím doplnit jím nastíněný temný horizont polemickou poznámkou, která by mohla posloužit alespoň jako částečné doplnění spektra úvah, abychom se dostali z černo-bílého schématu, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

.
Bašta tvrdí, že základní myšlenky revolty Black Lives Matter (BLM) jsou shodné s čínskou kulturní revolucí (1966 – 1976), která se snažila zlikvidovat čtyři přežitky – staré myšlení, kulturu, obyčeje a návyky. To mu pak slouží k tomu, aby s hnutím BLM zametl stejně, jako s kulturní revolucí. Je to však skutečně tak jednoduché?

Osobně si nemyslím, že by kdy v historii sdílela shodné myšlenky nějaká dvě hnutí, odlišná dobou, místem i kulturou. Jak kdysi řekl americký diplomat Jack Matlock, historie se neopakuje, ale rýmuje. Je dobré si to uvědomit, aby se člověk vyvaroval ideologické pasti mechanicky vyvozovat ze dvou různých dějinných událostí identické závěry, jakkoliv si ty události mohou být podobné.

Nadto je dobré vzít v úvahu širší kontext. Zdůrazňuji, že neomlouvám jakékoliv excesy, když tvrdím, že je třeba si položit otázku, jakou skutečnou roli sehrála čínská kulturní revoluce, a to zejména vzhledem k následnému období až neuvěřitelného hospodářského rozvoje Číny, v ničem nepodobnému stavu před kulturní revolucí! Onen pozoruhodný vývoj jako by byl v principu popsán již kdysi dávno Ladislavem Klímou (Jsem Absolutní Vůle): „Ze začarovaných, zpívajících květů hnůj / A z hnoje květy tvoříc“. Tím chci říci, že mnohem prospěšnější je, když z historizujících úvah vyplývá více otázek, než tvrzení.

Bašta dále rozporuje údajnou „dědičnou vinu bělochů za kolonialismus, rasismus a průmyslovou revoluci“, což považuje za „přímé dědictví nacistického antisemitismu“. Odmítá, aby „lidé, kteří nikdy nebyli otrokáři, platili odškodné lidem, kteří nikdy nebyli otroky“.

Kdyby byl Bašta religionisticky vzdělán, věděl by, že Bible zná postih synů za hříchy otců do třetí až čtvrté generace. To není nic genetického, ani výraz Boží zloby. Je to dobovým jazykem formulovaná psychosociální zkušenost mnoha předchozích generací, podaná autoritativně, s odvoláním na Hospodina, s cílem důrazně poučit syny o tom, že důsledky jejich činů budou nevyhnutelným dědictvím jejich potomků.

A podobně jako u dědické daně, lidé, kteří bohatství nevytvořili, za jeho převzetí platí. Není to nic neznámého, ba naopak, je to jeden v pilířů evropské civilizace. A dědickou daň platí dědicové těm, kteří s tím neměli nikdy nic společného.

K dobrému pochopení situace je totiž nutné si uvědomit, že celý „první svět“ těžil z brutálního vykořisťování „třetího světa“. Ani my ve Střední Evropě jsme nejezdili vždy jen na dřevěných obručích, a pneumatiky, kterých jsme užívali, nebyly vyrobeny z jihomoravských kaučukovníků. To je jen jeden příklad z mnoha, jak jsme též těžili z koloniálních praktik impérií. A ty byly velmi kruté – vždyť například Belgičané vyvraždili 60% konžského obyvatelstva. To jsou zločiny proti lidskosti, a sdílet výnosy z trestné činnosti znamená z pohledu trestního kodexu být spolupodílníkem.



A kdo by chtěl proti tomuto (pravda, až provokativně nemilému) pohledu uplatnit námitky, ať si nejprve zkusí prohodit pozice a podívat se na tentýž problém očima obyvatele třeba zrovna toho Konga (pokud by vůbec patřil mezi tu přeživší menšinu). Platí totiž stále, že kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen k tomu, ji opakovat. A to ti utlačovaní rozhodně nechtějí! Proto připomínají toto krédo euro-atlantické civilizace právě jejím představitelům, kteří ho často bezduše opakují, ale když jde o to, chovat se podle něj v praxi, často trpí těžkými výpadky paměti, anebo odmítají s dědictvím převzít případné dluhy.

Na závěr pak Bašta všechny své oblíbené horrorové ingredience smíchal dohromady: prý se „neomarxistické hnutí Black Lives Matter zvolna islamizuje“. Nevím, proč se mnoho lidí v současnosti zaklíná bojem proti neomarxismu, aniž by kdo pořádně věděl, co se tím myslí. Jde zřejmě jen o jakousi módní úlitbu, kterou dotyčný jasně deklaruje, že je na správné straně (přesně jako onen Havlův proslulý zelinář v Moci bezmocných, bezduše vyvěšující transparent s heslem, které se žádá).

Podle Jana Kellera jsou dnes za neomarxisty označováni ti, kdo od Marxe v životě nic nečetli a kapitalismus je jim milejší než jakákoliv jiná forma společenského uspořádání. Za neomarxistickou podle něj škodolibě bývá označována liberální levice, i když má s marxismem jen velmi málo společného.

Co se pak islámu týče, je dobře, že si Bašta uvědomuje, že je v něm mnoho proudů. Správně varuje před vznikem dalšího možného proudu, který by se mohl inspirovat „nábožensky motivovaným rasismem“. Zde je ale opět na místě se zeptat, jestli se toto nebezpečí týká pouze a jenom islámu? Nemohl by „nábožensky motivovaný rasismus“ zakořenit i v jiných náboženstvích, obzvláště v jejich extrémně-fundamentalistických krajnostech, které jsou všudypřítomné?

Ještě hezčí by však bylo, kdyby kromě varování před všemožnými zly a ústrky, které nás mohou potkat, šel Bašta sám s kůží na trh a napsal něco o způsobu, jak tomu čelit. Pak by totiž docela nutně musel dojít k závěru, že problémy s islamismem má naprostá většina muslimů. A jestliže bude Evropa házet všechny muslimy do jednoho pytle, skutečně si zadělá na problém.

Protože například v Rusku na tento problém nahlížejí jinak, a jako bývalý velvyslanec by to měl dobře vědět. V umírněných ruských muslimech totiž vidí prezident Putin své velmi potřebné a užitečné spojence jak v boji proti islamismu, tak i případně onomu „nábožensky motivovanému rasismu“. Jenomže tím by se oblíbené Baštovy strašidelné vize mohly zkomplikovat. Tak to beru na sebe, končí komentář Jan Schneider.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)