Svátek má: Šarlota|Zoe

Politika

Velikost textu:

Jan Schneider: Některé tajné spisy opravdu patří do odpadků

Jan Schneider: Některé tajné spisy opravdu patří do odpadků

A nejen ony. Zejména jejich autoři. Co se stalo?

Jan Schneider
29. června 2021 - 06:30

Kdesi v Anglii, na hromadě odpadků za autobusovou zastávkou našel ranní chodec v úterý 22. června tajné spisy britského ministerstva obrany, obsahující mimo jiné plán britské námořní provokace vůči Rusku. Šlo o proplutí křižníku Defender ruskými výsostnými vodami kolem Krymu, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz..

K tomu je nutno dodat, že připojení Krymu k Rusku Západ neuznává, přestože se rozhodné krymské referendum o osamostatnění od Ukrajiny odehrálo v souladu s článkem 138.2 ukrajinské ústavy. Západu, vyžadujícímu sem tam po někom – ale v takovém případě velmi důrazně – budování právního státu, se hold člověk někdy nezavděčí, ani když jedná podle ústavy.

V těch tajných spisech byla ještě pojednána situace v Afghánistánu po skončení nekonečné a do nikam vedoucí operace NATO. Navíc mluvčí ministerstva obrany řekl, že ztráta tajných dokumentů byla skutečně nahlášena. To všechno dohromady znamená, že nikdo nemohl prohlásit ony nalezené dokumenty za podvrh Čepigy a Miškina, omniprezentních ruských špiónmachrů.

Velmi zajímavé je, že podle zpráv v médiích byly dokumenty nalezeny „v úterý brzy ráno“ (což muselo být 22. června, když zprávu v tomto znění zveřejnila média v neděli 27.června), přičemž plánovaná provokace křižníku Defender se odehrála téhož a následujícího dne.



 
Je tedy možné, že nález oněch dokumentů celou provokaci pouze urychlil, namísto aby té provokaci zamezil, což by bylo při takovémto provalu logické. Z toho lze tedy usoudit, že v britské admiralitě panuje svého druhu bojovný duch .... i když stačilo pár přeletů ruských letadel a zahřmění salvy výstřelů ruského námořnictva v dáli, a už se vtírá podezření, že i druhdy statečná britská admiralita se nyní řídí starým hanáckým pořekadlem „bodó-li tam, ustópíme, nebodó-li tam, hrrrr na ně!“


Všeobecně se komentáře k této ztrátě utajovaných materiálů nesou v duchu láteření nad upadající profesionalitou britských obranných složek, když může dojít k takovému skandálu, takovému úniku, vyžadujícímu díru do systému zvící vrat od stodoly.

Avšak zvláštní chronologie případu, kdy ministerstvo nejprve připustí ztrátu utajovaných materiálů, a provokace v nich popsaná pak započne téhož dne večer, v den jejich ranního nálezu, dovoluje rozvinout více hypotéz, nebo chcete-li vyšetřovacích verzí. To je v civilizovaných zemích zvykem, a to na rozdíl od nablble autoritářských zemí a jejich připosražených funkcionářů, kteří vyznávají teorii jedné jediné jedinečné vyšetřovací verze, a to buď z důvodu své nedostatečné intelektuální kapacity, protože více verzí by jejich svraštělé mozečky nepobraly, anebo proto, že jim někdo dal najevo, že by se mu to tak líbilo, a jejich svraštělé charaktery neměly problém se s tím srovnat.



Co by tedy bylo možno myslet jiného o tomto případu, kromě skutečně trestuhodné nedbalosti, že by sice prověřený, ale naprosto nedbalý příslušník ministerstva obrany vzal do tašky přísně tajné dokumenty a šel s nimi pařit, až by s nimi v ožralosti upadl na skládce? Nebo si je někde v hospodě nechal ukrást, a zloději, když si vzali to, co by tam mohlo být cenného, nějaké nablblé papíry hodili na skládku, kam ostatně – kvůli svému obsahu – bezpochyby patřily?

No, nebylo by to poprvé, kdy skuteční profesionálové, kteří bezpochyby v mnoha zemích ve státních službách pracují, i když většinou nikoliv na vedoucích místech, nějakým diskrétně sofistikovaným způsobem projevili svůj nesouhlas s politickými akcemi svých vlád, které jsou v rozporu s deklarovanými principy, zásadami, mezinárodním právem, zákony státu a/nebo prostě dobrými mravy.

A tak ten nesouhlas projeví způsobem kreativním, protože jako státní zaměstnanci dodržují abstenci od politického angažmá. Proto se projeví nikoliv jako státní úředníci, kterým je rozkaz nade vše, a oni ho vyplní bezmyšlenkovitě, tedy řádně, jako kdysi třeba vojáci wehrmachtu. Nikoliv. Oni se projeví jako svého druhu whistlebloweři, tedy zodpovědní občané, kteří nemíní mlčet k nešvarům, jichž jsou svědky.

A tak se může občas stát, že některé informace „dostanou nožičky“. A objeví se u autobusové zastávky, kde čekající lidé tráví čas koukáním kolem sebe. Takový nález je pak velmi těžko jakkoliv spojit s osobou, které ohlásila ztrátu, a do médií se dostane zpětně nevystopovatelně. Jak potom na zveřejněné informace zareaguje politická opozice a veřejnost, to už je věc další.

A ještě něco. Další neuvěřitelně zajímavou věcí je totiž to, že BBC odolala manýrům, kterými se vyznačují mnozí spíše bulvární, než investigativní novináři, a nezveřejnila všechno, co se jí dostalo do ruky.

Ano, celé je to spekulace, ale v této záležitosti je tolik podivností, že se skutečně do jedné vyšetřovací verze nacpat nedají. Tedy v civilizované zemi.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)