Svátek má: Zlata

Politika

Velikost textu:

Jan Schneider: Potíže s islámským zrcadlem

Jan Schneider: Potíže s islámským zrcadlem

Jan Eichler nám poskytl pěkný sondážní vhled do francouzského politického myšlení, jak se vyrovnává s problémem asertivního islámu (Senátorka: Islamisté podemílají Francii, 30.7.2020, Právo), píše v komentáři Jan Schneider

Jan Schneider
6. srpna 2020 - 03:20

Píšu-li o „asertivním“, nikoliv radikálním islámu či islamistickém extremismu, je to proto, že v porovnání s celosvětově destabilizujícím americkým „vývozem demokracie“ jsou tito islámští radikálové téměř jehňátky (nemusí tomu ale být dlouho, zvláště zhlédnou-li se důsledně ve svých amerických souběžných protějšcích).
Ano, mám v úmyslu brát vážně Eichlerem citované výroky senátorky Jacqueline Eustache-Briniové, pouze je hodlám postavit paralelně k jiným a okořenit je trochou dějinného nadhledu.

Středoškolská profesorka, nyní senátorka Jacqueline Eustache-Briniová za neoliberální pravicové Les Républicains, se jako místostarostka a poté starostka města Saint-Gratien a radní pařížského kraje profilovala zejména bojem proti drogové kriminalitě, což úzce souvisí s problematikou radikalizujících se přistěhovalců.

Senátorka Jacqueline Eustache-Briniová definovala čtyři hlavní oblasti střetu, přičemž za ústřední problém označila "politický islám" a jeho pronikání do všech rovin francouzské společnosti. Například dříve stačil muslimským představitelům požadavek, aby se ve Francii stavěly mešity, a nyní už požadují i muslimské školy.

K tomuto požadavku by však francouzská pravice měla rozumět, vždyť konec sekulárního školství a návrat náboženství do škol, to byl jeden z důvodů podpory katolické církve vichistickému režimu za druhé světové války, vůči němuž francouzská společnost zaujímá dodnes rozporuplné stanovisko. Jaký tedy div, že „pravice“ z řad přistěhovalců vznáší identické požadavky?

Ve Francii se rozmáhá výuka v rodinách, která je mimo kontrolu státu. Když tento pravicový koncept uplatňují pravicoví Francouzi, je to dobře, když totéž chtějí muslimové, je to špatně. Základní civilizační poučka však zní nedělat druhým, co sám bych nestrpěl.

Dalším polem střetu je prý kultura, z níž se senátorka explicitně hrozí vzrůstu počtu islámských knihoven a prodejen stravy halal, které prý „mladým lidem z přistěhovaleckého prostředí vštěpují pohrdání základními pilíři francouzského životního stylu“.

To opravdu stálo za přesnou citaci, protože jinak by to vypadalo jako tučný fejk. Takže vzdělávání (růst počtu knihoven) je pohrdáním francouzským životním stylem? Vlastně asi ano, protože člověk vzdělaný by takovouto hloupost neřekl. Navíc by věděl, že francouzská kuchyně, stejně jako všechny středomořské, jsou vzájemně nádherně ovlivněné a promísené, a že pouze takovéto hloupé řeči mohou oprávněně vyvolat pohrdání, ale pouze vůči výrokům paní senátorky (nestane-li se to francouzskou státní politikou).



Vážná je podle senátorky hrozba politická. Radikální islamisté se nechávají zapisovat na volební listiny s cílem proniknout do komunální politiky coby východiska pro postup do vyšších politických pater. Čili chovají se zcela normálně, v intencích parlamentní demokracie.

Jejich názory jsou prý nesnášenlivé vůči "dekadentní a příliš konzumní" Francii. Tím ale nepochybně postihla názor i mnoha Francouzů, a kdyby dodala, že někteří muslimové mají Západu za zlé rozvolnění morálky a všelijaké genderové experimenty, zahrnul by tento výměr v souhrnu možná už většinu Francouzů, ať už z toho, nebo z onoho důvodu.

Trochu nelogicky zní postesknutí senátorky, že radikalizace zasahuje také do sportu, ve kterém už řada potomků přistěhovalců patří mezi olympijské vítěze a mistry světa – „a právě proto jsou jejich následovníci vystaveni silnému náboženskému působení“. Nicméně je to silný argument proti tvrzení o obtížné asimilovatelnosti přistěhovalců (což byla základní teze už vichistické vlády, až na vzácné výjimky přijímaná téměř vším francouzským obyvatelstvem). Stačí se podívat na složení současné  francouzské fotbalové reprezentace, a to člověk ani nemusí mít barevnou televizi. Ale všichni ti „těžko asimilovatelní“ borci se bijí za větší slávu Francie, a když ji vybojují, Francouzi najednou ztratí barvocit a slaví jak utržení ...

Co k tomu dodat? Už snad jen trochu té historické perspektivy, o tom, jak důsledky činů otců dopadnou na bedra několika následujících generací, jak zní starodávná biblická moudrost, což s nepřehlédnutelnou ironií před více jak sto lety po svém typicky břitkém způsobu vyjádřil Gilbert Keith Chesterton v románu „Létající hospoda“ (1914):

„Znáte slavný osud impéria? Má čtyři dějství. Vítězství nad barbary. Zaměstnání barbarů. Spojenectví s barbary. Vítězství barbarů. Toť slavný osud impéria.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)