Svátek má: Gabriela

Politika

Velikost textu:

Jan Schneider: Potlesk Ústavnímu soudu

Jan Schneider: Potlesk Ústavnímu soudu

Řeknete si, už mu kape kovid na karbid. Myslí ten titulek vážně? Myslí, ale vlastně moc ne. Zvolil ho vlastně jen proto, že o rozhodnutí Ústavního soudu toho bylo napsáno už tolik, že je třeba připoutat pozornost drobnou provokací, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Jan Schneider
8. února 2021 - 03:20

Leč zase tak úplně bezdůvodný ten titulek není, protože je trošku škodolibý. Ústavní soud totiž rozhodl v zásadě správně, že dosavadní volební systém nebyl spravedlivý. Divné je, že mnoho let to skoro nikomu nevadilo. A poslední více než tři roky ani Ústavnímu soudu nevadil ten stav, který, když byl pojmenován, ústavní soudce tak vyděsil, že rozhodli (čest výjimkám!), že nesmí trvat ani o vteřinu déle. A právě toto načasování je tím kritizovaným flákancem ve „volném“ stylu, který Ústavní soud dal nejenom Sněmovně, ale i všem, kteří hodlali v říjnu využít aktivního i pasivního volebního práva.

Proč ale přece jen ten drobný potlesk? Nepatří vlastně Ústavnímu soudu, ale tomu, co způsobil. Mnozí poslanci jsou totiž „ve smrti“ při pomyšlení na to, co by se stalo, kdyby nezvládli úkol, jak si zajistit možnost ucházet se o znovuzvolení. Kdyby nebyl volební zákon, nebyly by ani poslanecké mandáty, poslanecké platy, funkcionářské prebendy, vášnivé novinářské dotazy, ani pozornost publika. Naopak, fronty před pracákem by se o něco prodloužily a o mnohých z nich by se opět nevědělo, existují-li vůbec, takoví to byli nudnici.

Jo, vy nevíte, kdo je to nudnik? Nudnik je zvláštní případ. Kdyby někoho otravoval, bylo by to ještě dobré, on ale všechny příšerně nudí. A tak nakonec jeden takový nudnik skončil u psychiatra. „Doktore, co dělám špatně?“ skučel nudnik, „žena se se mnou nebaví, můj syn jakbysmet, pro své přátele nejsem, společník mě přehlíží. Ani nepřátele nemám. Číšník mi nepoděkuje za tringelt, holič mi nedá ani drb, taxikář mi neřekne ani nejlacinější fór. Jako bych nebyl. Doktore, proč???“ Psychiatr byl minutu zticha, a pak zvolal: „Další!“

Tak takhle by dopadli někteří z nich. Ti, kteří – jak kouzelně říká dobřichovická paní Viktorie – nestojí ani za špičku stínu trusu koně sluhy mého.

Anekdotičnost této situace spočívá v tom, že Ústavní soud poslance docela brutálně postavil před úkol, ve svém vlastním zájmu dokázat, že dokážou ze sebe vydat to nejlepší. Celkem nepochybuji, že se jim to podaří. Přestanou se na chvíli pomlouvat a hašteřit, začnou rokovat, jednat, přemýšlet – prostě začnou dělat úsporně a rychle a bez zbytečného politikaření to, kvůli čemu je lidé do Sněmovny vlastně zvolili.

A v tom je šance na určitý pokrok naší churavé demokracie. Veřejnost by si měla všimnout, a média by toto téma měla už natrvalo držet, že jestliže jsou poslanci schopni zajímavých výkonů, když jde o ně samé, měli by věrni poslaneckému slibu udržet tuto výkonnost i v pro ně méně zajímavých případech, kdy jde „jen“ o prospěch republiky. Například by měli hledat pragmatická rozhodnutí v otázce protiepidemických opatření, včetně objednávání vakcín – a oprostit se od nějakých zastydle pubertálních (či postkomunisticky antikomunistických, to vyjde nastejno) ideologických vlivů. A něco podobného by měli předvést i v jaderné energetice, kde by měli hledat to nejlepší, a nepřichylovat se z ideologických důvodů k řešením méně bezpečným, která by ve svých důsledcích mohla naopak obyvatelstvo ohrožovat.



Drobný potlesk, většinou však od těch otrlejších, patří i striptýzu, který udělal Ústavní soud. Vystavil v celé nestoudnosti své politizující negližé, přičemž opět čest důstojností oděným disidentům. Připomněl tak doporučenou praxi civilizovaných zemí, kdy jsou do nejexponovanějších soudních funkcí jmenováni ti, kteří již z důvodů věkového omezení nebudou mít šanci usilovat o pokračování ve funkci. Takoví soudci pak nemají ambice, jež by se mohly sebenepatrněji promítnout do jejich rozhodování. Ubylo by tak i pokušení pro prostořeké ministryně, aby naznačovaly to, co napadlo ledaskoho.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský se jal vysvětlovat tříleté snažení soudce-zpravodaje jako věc logickou, bez jakékoliv politické či časové konotace. Prý je jeho práce přímo vědecká. Popletl si však, že nepředsedá vědecké instituci, ale soudu. Nadto jeho ochotnický výstup byl naprosto nepřesvědčivý a neuvěřitelně trapný.

Tak trapný, až mi připomněl scénku z mého mládí. Můj otec se nedlouho předtím vrátil z kriminálu, protože miloval anekdoty, zejména politické. A já jako každý pořádný kluk v karlovarské čtvrti zvané „Čerťák“ jsem byl vybaven jednoduchým prakem, natahovaným mezi prsty, a to i ve chvíli, kdy jsem z našeho balkónu zahlédl volně kráčejícího příslušníka Veřejné bezpečnosti. Dodnes si pamatuji ten oblouček, jakým letěla drátěná skobička z mého praku, a cvrnkla příslušníka do nárameníku. Parádní trefa! Ale kdo by odolal pokušení zjistit, jak na to reagoval? Vyšel jsem tedy znovu na balkón a snažil se tvářit jako Rychetský, já nic, já muzikant, to se věci holt někdy tak dějí samy. Jenže příslušník zkušeně vyhodnotil situaci, a už kráčel neomylně do našeho vchodu. Za chvíli se ozval vzrušený hovor u dveří, ale otec to nějak uhrál. Strašný trapas, pamatuji si dodnes. A to jsem byl kluk a nepředsedal jsem Ústavnímu soudu.


Chybí pointa? Nu dobrá. Otec mě neseřezal, jen domluvil, ale mírně. Cítil jsem jaksi v jeho káravém tónu určité pochopení. To jsem byl ale kluk, a nepředsedal jsem Ústavnímu soudu, končí komentář Jan Schneider..

(rp,prvnizpravy.cz,oto:arch.)