Svátek má: Slavomír

Politika

Velikost textu:

Jaroslav Bašta: Leninovo odumírání státu v režii neokonzervativců

Jaroslav Bašta:  Leninovo odumírání státu v režii neokonzervativců

K dnešnímu komentáři mě inspirovala zajímavá glosa Jaroslava Štefce na toto téma. Po jejím přečtení v mé paměti zarezonovala vzpomínka stará padesát let, píše v komentáři pro Prnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Jaroslav Bašta
24. listopadu 2019 - 03:20
 
Tehdy jsem v rámci doznívajících diskuzí o osudu demokratického socialismu přečetl jednu z posledních Leninových prací, spisek Stát a revoluce. V něm razil zajímavou tezi o tom, jak po vítězství socialismu potlačovatelská úloha státu již nebude zapotřebí. Poznamenal sice, že v průběhu revoluce samozřejmě represivní funkce státu zesílí, ale pak se stane v podstatě zbytečným a začne odumírat. Jak, to neupřesnil.
   
V době nastupující normalizace jsem samozřejmě poukázal na to, že tehdejší moc zesilováním útlaku a represí jde proti duchu své vlastní ideologie. Kupodivu jsem za tato slova nebyl označen za levičáka, ale za pravicového oportunistu a demagoga potírajícího Lenina Leninem. Pak na dalších dvacet let umlkly veškeré podobné diskuze. Před třiceti lety jsme začali budovat budovat nový demokratický stát a převládlo mínění, že by měl být pokud možno co nejmenší a nevtíravý, aby se tak odlišil od svého právě poraženého předchůdce.
   
Pan profesor Stanislav Komárek charakterizoval ideový vývoj západní civilizace jako cestu od zdi ke zdi a často přímo k opaku. Dodávám, že většinou se to projeví tím, že původní myšlenkový směr dostane předponu neo-. Tentokrát jde o neokonzervatismus a neomarxismus, které s původními pojmy nemají téměř nic společného. Nakonec název neokonzervatismus původně představoval pejorativní nálepku původně radikálních levicových intelektuálů, kteří se rozhodli místo revoluce vyvážet demokracii. Stejnými prostředky, se stejnou razancí a se stejně fatálními důsledky.
   
Oba ideové směry vycházejí z jedné základní teze, kdysi zformulované Margaretou Thatcherovou: „Neexistuje nic takového jako společnost. Existují jednotliví muži a ženy a existují rodiny.“
   


Neokonzervativci ten výrok vzali za svůj celý. Usoudili, že národní státy se přežily, protože brzdí globalizaci.  Proto zaměřili svoji pozornost na (ne)existenci států, které eliminují třemi hlavními způsoby: vytvářením řízeného chaosu pomocí barevných revolucí (např. Arabské jaro), odebíráním suverenity a základních funkcí národních států a jejich nahrazením fakticky neexistujícím nadstátem zvaným Evropská unie, jak ukazuje dosavadní průběh evropské integrace. A konečně tunelováním státního organismu zevnitř, které má podobu privatizace zisků a nacionalizace ztrát (většinou probíhá formou tzv. outsourcingu, dobře známého i u nás). Paní docentka Ilona Švihlíková tento proces velmi trefně nazývá dobýváním renty.
  
Myšlenkový směr označovaný hlavně novináři neomarxismem nenechal z druhé poloviny výroku M. Thatcherové kámen na kameni s odkazem na to, že jde o kulturní konstrukty. Žádní muži ani ženy ve skutečnosti neexistují, když už známe asi 72 různých pohlaví, a o rodině ze stejných důvodů také nemůže být řeč. Převzali však modifikovaný princip nesmiřitelného třídního boje, kde oním Marxovým proletariátem jsou menšiny (zvláště pak migranti) a buržoazii představuje původní evropské obyvatelstvo, které po zásluze pro svůj dědičný hřích kolonialismu, rasismu a nacionalismu zmizí brzo v propadlišti dějin.
   
Možný výsledný produkt tohoto snažení, tedy otevřená multikulturní společnost, se proto bude zákonitě podobat oné Leninově vizi beztřídní společnosti s odumřelým státem, o níž byla řeč v úvodu. Pravděpodobnost, že se během své praktické realizace tato utopie změní ve stejně odpornou diktaturu, jako byla ta před sto lety, je vysoká.
   
Ve společném boji obou zdánlivě protikladných politických hnutí za lepší budoucnost jednoho procenta světové populace nelze vyloučit ani osvědčený evropský způsob prosazení společenských změn, který představuje válka, v tomto případě spíše občanská. Přinejmenším jeden perspektivní typ válečné ekonomiky můžeme předvídat už dnes – (bez)uhlíková revoluce se dá prosadit pouze klimatickým komunismem, obdobou komunismu válečného.
   
Nevím, zda budeme odsouzeni zopakovat si minulost až do těchto detailů, vyloučeno to však není, končí Jaroslav Bašta komentář pro Prvnizpravy.cz.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)