Svátek má: Berta

Politika

Velikost textu:

Jaroslav Bašta: Nenápaditá barevná revoluce v Bělorusku

Jaroslav Bašta: Nenápaditá barevná revoluce v Bělorusku

Při sledování průběhu prezidentských voleb a následných protestů v Bělorusku se občas přistihnu při tom, že se v duchu vracím do časů Oranžové revoluce na Ukrajině v roce 2004, případně až do listopadu 1989 v Praze.

Jaroslav Bašta
16. srpna 2020 - 03:20

V tomto případě se opakuje nikoliv historie, ale jednotlivé scény. Protestující i státní moc se chovají téměř totožně. V pátek běloruská Ústřední volební komise vyhlásila výsledky voleb (80,1 % Lukašenko, 10, 2 % Tichanouská) a tisíce lidí šlo protestovat do centra Minska na náměstí Nezávislosti jako v roce 2004 v Kyjevě. Jejich požadavek je stejný – nové volby, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Na protest proti policejní brutalitě vstoupili do stávky některé velké průmyslové podniky, například Minský traktorový závod. Do něho na debatu se stávkujícími vyrazil předseda běloruské vlády Roman Holovčenko. Připomnělo mi to návštěvu Miroslava Štěpána v ČKD v listopadu 1989. Premiér se zachoval stejně, část protestujících urazil, takže odešli na centrální náměstí s transparenty „Nejsme ovce ani hovada“. Ostatní s ním uvnitř závodu diskutují.
   
Přes tuto vnější podobu vybízející k mediální zkratce, se obávám, že Lukašenkův režim je z podstatně tužšího těsta než byl ten Jakešův, případně Janukovyčův. A to hned ze dvou vážných důvodů. Prvním je samotná osoba prezidenta, který vládne od roku 1994 a zřejmě se rozhodl, že vládu předá až svému nejmladšímu synovi Nikolajovi narozenému v roce 2004. Do politiky jej zapojil už v roce 2008 (vítal Huga Chaveze a papeže Benedikta XVI.), pak se setkal se všemi státníky, kteří jednali s jeho otcem (např. Barack Obama). Lukašenko se evidentně přiklonil k postsovětskému modelu dědičné demokracie s prezidentskou dynastií běžný v Azerbajdžánu nebo v Čečně.
   
Druhým, závažnějším důvodem jsou velmi těsné vztahy běloruského prezidenta s Čínou. Před více než rokem jsem v komentáři popsal Bělorusko jako čínskou nepotopitelnou letadlovou loď. Alexandr Lukašenko příklonem k Říši Středu vyřešil nejen svou faktickou závislost na Ruské federaci, ale také problémy s opozicí, která pravidelně protestuje po každých prezidentských volbách (1996, 2001, 2006, 2010, 2015 a nyní). Velmi intenzivně se snaží adoptovat čínský model sociálních kreditů a IT-totality. Nikolaj (na rozdíl od otce) mluví plynně bělorusky a mandarínskou čínštinou. Orientační tabule ve městech jsou trojjazyčné – v běloruštině, angličtině a čínštině. O tom, že ČLR přenesla část zbrojní výroby do Běloruska jsem již psal.

  
Můj odhad scénáře vývoje po běloruských prezidentských volbách je přes veškeré sympatie k demokratickým silám velmi pesimistický. Nepůjde ani o Sametovou nebo Oranžovou revoluci, protože vzorem model represe představuje potlačování protestů v Honkongu. Zda nakonec otec a syn Lukašenkovi zavedou čínský Laogal systém převýchovných táborů, se vyloučit nedá. Ostatně 21. století označují někteří politologové jako čínské.
    
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)