Svátek má: René

Politika

Velikost textu:

Jiří Kobza: Pětiletka migrace – a jak jí rozumět

Jiří Kobza: Pětiletka migrace – a jak jí rozumět

Už více než pět let, řečeno parafrází na Komunistický manifest, „obchází Evropou strašidlo migrace“. Původní fráze o pomoci uprchlíkům z válečných oblastí se zvrtly ve svou vlastní (tragickou) parodii. Jaký je dnes stav?

Jiří Kobza, poslanec (SPD)
23. září 2021 - 03:20

Státy si mohou vybrat, zda přijímat migranty, nebo se podílet na jejich repatriaci v případě zamítnutí žádosti o azyl či pobyt. Repatriace jsou černým Petrem migrační politiky EU, protože se s nimi celé slavné EU za celou dobu migračního šílenství „wir schaffen das“ nepodařilo pořádně pohnout. Migranti totiž přicházejí do EU perfektně instruovaní, jak za sebou zamést stopy o tom, kdo jsou a odkud přicházejí. Že mají zahodit dokumenty, lístky z autobusu, peníze jiné než eura či dolary, ořezat štítky z oblečení a především tvrdit, že je jim méně než 18 a že přicházejí ze země, kde je válka. Tak je totiž nebude možné vypovědět., píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jiří Kobza.

Kdyby náhodou na ně prasklo, co jsou zač a kolik je jim let doopravdy a soud zamítl jejich žádost, nastupují neziskovky a právníci (placení kýmsi odkudsi) a okamžitě napadnou soudní rozhodnutí. Soud se vleče dlouho a migrant si užívá Evropy. V případě prohraného soudu prohlásí, že je u nich válka a tak, i když nemá povolení k pobytu nebo pracovní povolení, nesmí být odvezen domů a nastupuje tzv. režim strpění. Ten může trvat hodně dlouho a migrant si tak pobývá vesele v Evropě dál (stejně jako onen migrant, který znásilnil školačku u Litoměřic). Navíc mateřské státy spoléhají na devizový přísun od migrantů z EU jako na výrazný podíl národního důchodu, a proto je nechtějí přijímat zpět. Pokud se ale nepodaří do osmi měsíců toho člověka dostat zpátky do země, odkud přišel, tak potom nastupuje to, že ten člověk přichází do země, zodpovědné za jeho repatriaci. Je tedy jasné, že repatriace jsou úkolem téměř nesplnitelným a je to tedy jen rafinovaná pomsta „neposlušným“ státům střední Evropy a další trik, jak migranty vnutit neposlušným státům.

V případě krize může Evropská komise migranty přidělovat jednotlivým státům. Evropská komise má tedy volnou ruku, kdykoliv se jí zamane, oznámit, že je krize a tudíž ix desítek tisíc migrantů posílá tam či onam (tedy zejména do zemí V4). Například v Itálii a nebo v Řecku již migrační krize je. Takže jakmile to někdo z vlády podepíše, může doprava migrantů z těchto zemí k nám bez obav začít.

Z Bruselu v té souvislostí slyšíme tuto frázi: za každého přijatého migranta dostanete 10.000 Eur. Co to znamená ve skutečnosti? Když si vezmete migranta, zaplatíme vám z vašich peněz. Navíc táž EU hrozila pokutou za každého nepřijatého migranta ve výši 250.000 Eur. Trochu nevyvážené, není-liž pravda? Náklady na pobyt, právníky, tlumočníky atd. a samu repatriaci budou stejně vyšší, i kdyby se ta repatriace povedla.

Dále platí teze: Státům, které nebudou solidární, tuto solidaritu vnutíme. Kdo se nebude chtít zapojit do společné evropské sebevraždy, bude mít v EU utrum, seberou mu dotace, nedostane další půjčku atd. Nástrojů, jak skřípnout ty neposlušné, je mnoho.



Evropanská frazeologie je často velice košatá a nápaditá. Například „posílíme vnější hranice“. K smíchu, to by se sem žádní migranti nedostali. Posílíme dopravní službu Frontex, aby je do Evropy vozila po tisících, a budeme to vydávat za ochranu vnější námořní hranice. Hezká sousloví z evropského newspeaku jsou též „povinná solidarita“, což znamená „kdo nepřijme emigranty, nedostane dotace“, a „flexibilní solidarita“, tj. každý si může svobodně vybrat, jestli přijme migranty dobrovolně, anebo zda si je nechá vnutit. „Právní stát“ je ten stát, který slepě poslouchá EU a porušuje kvůli tomu svoje i evropské zákony. „Nemocná demokracie“ je stát, který si na svém území dovoluje dodržovat vlastní zákony a v rámci svých ústavních pravomocí je považovat za nadřazené evropským nařízením. Trestem je pak odejmutí peněz z dotací. Svůj půvab má i floskule „soužití v míru s menšinami“, v překladu „nechte je dělat, co chtějí, a hlavně se do toho nemontujte, nebo uvidíte“.

A pár pojmů závěrem: „zahraniční politika“ znamená, že počkáme, až nám z Bruselu a Washingtonu řeknou, co si máme myslet. „Naše armáda“ je de facto jen kapesní expediční sbor US Army za naše peníze. Obecně obrana - kdysi tu byla, ale někam se ztratila. A co zemědělství? Největší dovozní organizace potravin. Ke slovu se často dostává obrat řečený „onikání“ (my ne, to oni), rozuměj: nikdo za nic nemůže, děláme to pro vaše stále větší dobro. Nebo taková masmédia (nabízí se význam „masážní média“). Taková média neustále masírují mozky lidí, zavalují je spoustou bagatelních informací, aby nemysleli na závažné věci, které mají být veřejné pozornosti ukryty.

Suma sumárum – Evropské unii se podařilo za poslední léta (zejména ta migrační) vytvořit tak spletité pojmoslovné bludiště, že se v něm neorientují snad už ani sami eurovrchnostové. Slavný německý filolog Viktor Klemperer ve své obsáhlé práci Jazyk Třetí říše (LTI – Lingua Tertii Imperii) velmi přesně popsal, jak se nástup diktatury obráží na překrucování slov a jejich významů. Ostatně i Václav Havel se tomuto problému věnoval svým ptydepe ze hry Vyrozumění. Vláda silné ruky je vládou bez demokracie, tedy bez svobodné diskuse. A kde není diskuse, není třeba mnoha slov, jen poslušnosti. K jakým koncům to může vést? Něco bych věděl: vzít nohy na ramena a utéci z EU, a to co nejdřív. Jen tak zachráníme zbytky samostatnosti a snad i důstojnosti.
    
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)