My jsme ale pouze svědky trapného pokřiku z pětikoalice, která se už už třese na Strakovu akademii, a navíc ji spojuje nenávist k hlavě státu. Proto místo věcné argumentace slyšíme pouze hlášky na téma kompetenční žaloba.

Předně Lipavského nevídaná nezkušenost v diplomacii. S tím souvisí i jeho naprosto nedostatečné vzdělání – je pouze bakalářem. Jeho závěrečná práce na téma energetických vztahů Ruska a EU zhodnotil její vedoucí známkou dobře, tedy nejhorší možnou, přičemž v posudku na práci připomněl, že Lipavský za půl roku přípravy té práce ani jednou svého konzultanta nevyhledal. Z toho lze usuzovat, že Lipavský je přesvědčen, že všechno ví nejlíp. To není nejlepší výbava pro šéfa diplomacie. Přitom sám vedoucí práce v posudku uvádí dlouhou řadu věcných chyb, jichž se Lipavský v práci dopustil.

Další Zemanův důvod neochoty Lipavského jmenovat do dané funkce je jeho problematický vztah k problému Palestiny versus Izraele. Už 19. listopadu zveřejnily Parlamentní listy informaci, že Lipavský chtěl ve Sněmovně navázat úzkou spolupráci s palestinským parlamentem, v němž zasedali i teroristé z Hamásu. Lipavský chtěl zřídit Meziparlamentní skupinu ČR – Palestina, což mu – i na základě negativního stanoviska MZV - neprošlo. Je vcelku pochopitelné, že tato okolnost je zásadní překážou k jeho uvedení do tak důležitého úřadu. Lipavský by se rázem stal tím, kdo by konstruoval zahraniční politiku naší země v rozporu s programovými prioritami nové vládní koalice, k nimž patří i tradičně dobré vztahy k Izraeli.

Lipavskému také, jako správné služce jevrosojuzu nevoní také dlouholetá kooperace čtyř středoevropských států se společnou minulostí – Česka, Slovenska, Polska a Maďarska, jedním slovem Visegrád, který dnes je solí v očích eurounijních papalášů, protože jim narušuje jednotu (rozumělj: bruselský diktát), naposledy třeba ve formě polského NE emisním povolenkám či maďarského NE nadřazení unijního „práva“ ústavním zákonům členských zemí. V tomto, a nejen tomto, punktu Lipavský osvědčuje, že nebude ministrem suverénní země, nýbrž jen dosazeným dohlížejícím úředníkem, kterému jsou zájmy jeho vlasti lhostejné.

A last but least, Lipavský se vyznamenal i návrhem na konání sudetoněmeckého sjezdu na českém území. Jako by nestačilo, že vybraní čeští politici (Herman, Vokřál, Bělobrádek, Marksová) navštěvovali sjezdy Posseltových sudeťáků konané na německém území a tam se jim vemlouvali slovy typu „Milí krajané“. Ostatně zaznamenali jsme Posseltovo vyjádření na adresu Zemanova odmítnutí Lipavského, kde o našem prezidentovi prohlásil, že o 30 let zaspal dobu. Tato arogantní věta z úst hlavního Sudetenführera (Zeman o něm kdysi trefně, byť poněkud hubatě, prohlásil, že je „Hitlerem po výkrmu“) svědčí jasně o tom, že sudeťáci jsou na koni, cítí se s nástupem nové vlády jisti v tom, že jejich požadavky hmotné i nehmotné povahy, které přednášejí už desítky let, budou brzy uspokojeny. Ostatně to právě s Posseltem se už krátce po listopadu 1989 procházel po Brně nastávající premiér Petr Fiala.

Tyto čtyři důvody zcela jasně vysvětlují Zemanovo stanovisko. Nezaznívá ovšem řada dalších faktů. Lipavský je jedním z produktů Aspen Institutu, založeného u nás Madelaine Albrightovou a financovaného Zdeňkem Bakalou, tedy rezidentury ryze amerických zájmů. A také nezapomeňme, že hlavní zářez na zásluhové pažbě Jana Lipavského bylo prosazení „lex Dukovany“, tedy zákona o vyřazení Rosatomu případně čínských firem z tendru na dostavbu jaderné elektrárny.