V páteční MFD (16.7.) v článku „O nenutnosti českého vyhnání“ publicista (jehož jméno jsem do té doby nikdy neslyšel a nečetl), Vilém Barák, rozvíjí myšlenku hodnou člena Sudetoněmeckého landsmanschaftu, ovšem ze 70.let.

Pokud jde o České země, musí mít přeci každý,  kdo se jen trochu zajímá o jejich moderní historii, na paměti, že zdrcující část německé menšiny (cca 92 %) v Čechách a na Moravě v naprosto svobodných komunálních volbách v roce 1938 podpořila pronacistickou Henleinovu Sudetoněmeckou stranu. A přispěla tak k rozbití Československa, jediné v té době fungující demokracie ve střední a východní Evropě.

Vrátím se ještě k nadpisu, kterým publicista obdařil svůj článek: „O nenutnosti českého vyhnání“. K vyhnání osmi set tisíc až milionu Čechů z českého pohraničí po Mnichovské smlouvě by určitě nedošlo, pokud by se Češi  v pohraničí po německém záboru cítili bezpečné. Mnichov, který každý soudný Čech musí vnímat jako zradu našich západních spojenců, Francie a Anglie, a  jejich komplot s nacistickým diktátorem Hitlerem, zničil demokratický  čs.stát a také bezpečnostní jistoty jeho občanů.

Samozřejmě, že odsun sudetských Němců nebyl, vzato dnešním pohledem,  nic příjemného. Ale činit za něj odpovědným Edvarda Beneše, neboť prý „šlo o obsesi Edvarda Beneše z řady jeho selhání v letech 1918 – 1938“, je hloupé.

O odsunu sudetských Němců u nás mimochodem nerozhodl prezident E. Beneš, ani čs. vláda, ale primárně o něm rozhodly velmoci na jednáních v Postupimi v létě roku 1945.

Prezident Beneš varoval před zlehčováním viny nacistů během 2.sv.války: „Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto nové lži budou přednášet. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku," cituje pamětní deska Edvarda Beneše v Českém Krumlově.

Každý publicista nežli začne psát závažný, historizující text, by siměl zjistit reálie. A to především reálie historické. Primární slovo v odsunu Němců z našeho území měli tedy vítězní spojenci. To, že se mu čs. vláda, ani čs. prezident nebránili, je, s ohledem na statisíce obětí nacismu z řad českých občanů za války, celkem přirozené. Posuzovat historické skutky dnešníma očima, opravdu nelze.

Pan publicista vše ještě dokázal na závěr svého článku vyšperkovat úžasným blábolem: „a vše bylo rámováno polokomunistickým režimem III. republiky (1945 – 1948), který politicky profitoval na nenávisti a rozdávání nakradeného majetku“. Tak především v letech 1945 – 1948 nešlo o „režim“, ale o politické zřízení, které bylo v květnu roku 1946 potvrzeno svobodnými volbami. Ve volbách se, bohužel, stali nejsilnější stranou komunisté. Ale politický systém byl založen na pluralitním systému politických stran, v němž probíhala politická soutěž. To, že demokratické strany v únoru 1948 svůj politický souboj s komunisty prohrály, je již jiná věc. Ale psát o tomto období vývoje republiky jako o „polokomunisitickém“, je v zásadě nechutné.

Ještě by mě zajímalo, co autor myslel tím "selháním E. Beneše v roce 1918". Zda to byl vznik samostatného čs. státu, o který se E. Beneš tolik zasloužil? Anebo mělo Československo zůstat i nadále zůstat součástí prohnilé habsburské monarchie? A byla tedy zahraniční akce  Masaryka a Beneše za 1.svetové války zbytečná?

To vše nepřímo naznačuje ve svém článku publicista, o kterém jsem do přečtení jeho článku neměl nejmenšího tušení, končí svůj komentář Jiří Paroubek.