Máme u nás svobodu slova? Podle ústavy ano, ale ta může být občas vykládána jako svoboda papouškovat vládní propagandu, nebo mlčet, což lze usnadnit nasazením náhubku. Podobný posun může potkat i demokracii, která je svatá, když vyhrajeme my. Jinak by to byl samozřejmě podvod, píše v komentáři Jiří Paroubek na webu vasevec.cz.

Svoboda slova a demokracie jsou propojeny v dobré žurnalistice. „Žurnalistika vyžaduje demokracii. Pokud neexistuje silná politická kultura, bude existovat jen malá poptávka po vynikající žurnalistice,“ upozorňuje americký profesor Robert W. McChesney v útlém českém výboru jeho prací „Problém médií“ (Grimmus 2009).

V krizových časech je kvalitní žurnalistika ještě potřebnější. Média nabízející dostatek původních informací jsou věcí národní bezpečnosti. Obyvatelstvo, které je krmeno z jediného zdroje, pozná, že něco podstatného chybí. Ale co? Jistě něco strašného. Když nemá jinou možnost než zesilovat obavy, je náchylné k panice. Nemluvě o tom, jak nebezpečná je vláda, která umlčela kontrolu seriózní žurnalistiky a vytvořila prostor pro zastírání vlastní neschopnosti a zneužití moci.

Náhubek pro nezávislé weby po začátku války na Ukrajině byl asi nejhloupějším politickým rozhodnutím dlouhých desetiletí, od pádu bývalého režimu. Právě v době zlomů a zvratů je nezbytné, aby lidé měli možnost posuzovat situaci z více stran a dostali příležitost pro včasný odhad toho, co se dá čekat a jak se tomu přizpůsobit. Není zrovna moudré chodit po okraji srázu se zavázanýma očima nebo podle pokynů nějakého hlásného trouby, který si odmítá přiznat skutečný stav věci.

Válka s Ruskem v našich hlavních médiích směřuje ke konečnému vítězství, které nesmí být zastřeno zpravodajstvím o soustavných posunech fronty stále hlouběji do ukrajinského vnitrozemí. Připomíná to scénu ze slavného hrabalovského filmu Ostře sledované vlaky. Němci jsou na samém konci prohrané války, ale český kolaborant školí užaslé zaměstnance železniční stanice o přehlížených známkách konečného vítězství Nové Evropy. Podívejte se, ukazuje na mapě, jak mistrovsky Němci ustupují, aby nepřítele obklíčili a nečekaně zničili za pomoci zázračných zbraní.

Francouzský antropolog Gustave Le Bon na začátku minulého století varoval před úskalími bezhlavého davu. Davová psychóza sráží lidi na úroveň těch nejhorších mezi nimi. Znělo to prorocky v době hajlujících shromáždění, opájených vidinou světa ovládaného nadlidmi s mužem s knírkem v čele. Ve skutečnosti popsal lidi, kteří byli zbaveni možnosti samostatně přemýšlet.

Proti tomu stojí zcela opačná představa „moudrého davu“, jak ji zpopularizoval roku 2004 novinář James Surowiecki v knize „The Wisdom of Crowds“. Stádo dělá z lidí jen nedostatek nezávislých vlastních informací, které pak nahrazují nejrůznějšími fantaziemi toho samého davu. Zcela jinak se chová skupina, ve které lidé mají nezávislé vlastní zdroje. Pokud je taková skupina dost různorodá, její komunikace přerůstá v onu moudrost davu a může dosahovat přesnějšího posouzení situace, než nabízejí experti.

Když se podíváme, kolik krizí se na nás z nejrůznějších stran valí - bezpečnostní, energetická, pandemická, klimatická, inflační, rozpad globalizace, ztráta trhů, únik mladé generace do bublin facebookových profilů – opravdu by se nám hodilo něco víc než jednostranná propaganda. Ostatně bída je i o ty experty. Často je vytlačují fachidioti uzoučkého oboru nebo přemoudřelí analytici, kteří jsou ve skutečnosti mluvčími komerčních či mocenských zájmů.

Právo odhalovat nepravosti světa nabízí ústavní svoboda slova jen těm, o kom nikdo moc neví. Osmi nezávislým webům byl nasazen náhubek hlavně proto, že už měli slušnější sledovanost. Ale i ta by měla meze. Ještě spolehlivější než nějaká akce cenzora je ekonomický náhubek. Působí plošně.

Ústavní zajištění svobody slova má slabiny, protože zdánlivě soupeří s jinou ústavně zaručenou svobodou, svobodou podnikání. V daném případě podnikání s médii. V Česku se to stalo oblíbeným oligarchickým sportem. Nabízí to obranu vlastních zájmů, a to ekonomických a politických, když na to přijde.

Příklady snad uvádět netřeba, nebylo by to pro řadu vážených podnikatelů lichotivé.

Demokracie je pouhou iluzí, pokud je svoboda slova vnímána jen jako zboží na krámě, které se dá prodat nejlepší nabídce k výlučnému použití. Peníze rozvazují ruce těm, kdo je mají, ale svazují je těm, kdo je nemají. Pokud stát místo náhubků nesáhne k podpoře nezávislé občanské žurnalistiky, svoboda slova zdegraduje na právo zmlknout nebo se vydat do otroctví komerčních zájmů a moci.

Zachrání nás veřejnoprávní média, která jsou toho tlaku komerce zbavena? To neplatí pro jejich redaktory. Proslýchá se, že třeba smlouvy redaktorů v České televizi, které jsou tajné (stálo by za to je zveřejnit), obsahují něco jako hmotnou odpovědnost. Zničující hmotnou odpovědnost. Pokud by se připravovaný pořad neodvysílal, redaktor, který nechtěl názorově ustoupit vrchnosti, zaplatí náklady výroby plus obrovskou smluvní pokutu. To si pak každý rozmyslí luxus projevování vlastních názorů.

Je to opravdu tak? Doufejme, že to není pravda. Ale neslyšel jsem, že by se k této věci vyjádřil příslušný sněmovní výbor nebo Rada České televize. Občané by měli vědět, co si platí.

Ještě nikdy od roku 1990 nebyla v Česku taková krize demokracie a je to spojeno také s krizí žurnalistiky. Tohle máme špatně vyřešeno a je nejvyšší čas otevřít debatu, co s tím. U veřejnoprávních médií by to mělo být nejsnazší, tam se dá začít, končí komentář Jiří Paroubek.