Svátek má: Barbora

Politika

Velikost textu:

Ladislav Petráš: Zprivatizovaná demokracie

Ladislav Petráš: Zprivatizovaná demokracie

Situace v současném světě se vyvíjí velmi dynamicky, píže Ladislav Petráš v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Ladislav Petráš
23. října 2020 - 06:20

Vznikají nové válečné konflikty, masy lidí z různých kontinentů se daly do pohybu, světová velmoc USA se "zapouzdřuje" do svého egoismu a dolar, jako světová rezervní měna se pomalu, ale jistě stává nepotřebným a bezcenným papírem. Jedna pandemie stíhá druhou. Po prasečí chřipce zde byla chřipka ptačí a dnes tu máme COVID-19.

Ani naši občané nežijí ve vzduchoprázdnu. Dotýká se nás nejen to, co se děje v ČR, ale také to, co se děje v EU, potažmo v Evropě. Dotýkají se nás i válečné konflikty, i když zatím jen nepřímo. Někdy si připadám, jako bychom si klidně žili v Pompejích a nedaleko od nás již Vesuv duní, otřásá se a začíná chrlit popel a síru. A my nevnímáme, že brzy dojde k sopečné erupci a ze země vytryskne žhavá láva, která bude ničit vše, co jí přijde do cesty.



Zprivatizovaná demokracie

Svět je ve varu, občané jsou nervózní, protože míra nejistoty jejich života se enormně zvyšuje. Život občanů se rychle mění a jsou postaveni před závažná rozhodnutí. Tato doba s sebou tudíž přináší i řadu otázek. Mezi ně patří i ta, zda ještě žijeme v demokratické zemi. Je to otázka legitimní. Vždyť demokracie znamená vládu lidu. Jistě, máme několik druhů demokracie, jako přímou a zastupitelskou demokracii. Já přidávám další typ demokracie - zprivatizovanou. V průběhu těch více jak třiceti let od převratu v roce 1989 se nám podařilo demokracii zprivatizovat.

Naši občané realizují svoji vládu ve státě cestou politických subjektů. Jak jsme se dozvěděli v rámci letošních voleb do Senátu, tak u nás máme 94 politických stran a 147 politických hnutí. Podle těchto čísel bychom měli být možná světovou jedničkou v demokracii. Skutečnost je však trochu jiná.

Když se podíváme na to, kolik členů mají parlamentní politické strany, tak ten počet se pohybuje mezi několika málo tisíci. A počet členů parlamentních stran dlouhodobě klesá. Mimo jiné je to výsledkem nedůvěry občanů v tento systém realizace principů demokracie u nás. Za této situace si také musíme položit otázku, zda takový počet členů politických stran, které se podílí na řízení státu ať už jako koalice, nebo opozice, představuje reprezentativní zastoupení občanů v jejich podílu na řízení státu. Těm občanům, kteří nejsou členy těch 5-6 politických subjektů zastoupených v Parlamentu ČR nezbývá, než volit menší zlo, nebo nejít k volbám. A které politické subjekty se zpravidla dostávají do Parlamentu? Již dávno to není o programu, není to o osobnostech, kterým voliči důvěřují, ale je to o penězích. Pokud politický subjekt nemá peníze na volební kampaň, nemá šanci dostat se do Parlamentu. A ty subjekty, které se tam dostanou jsou z drtivé většiny "zprivatizovány". Zprivatizovaná politika znamená zprivatizovanou demokracii. Dostáváme se do začarovaného kruhu.

Politické strany s tak malým počtem členů nemohou být schopny pokrýt z členských příspěvků náklady spojené s platy rozsáhlého stranického aparátu který si vydržují, náklady na pronájem objektů a jejich provozem, náklady na stranický tisk, náklady na volební kampaně a tak bych mohl ještě dlouho pokračovat. Ostatně aféry s financováním politických stran známe z nedávné minulosti i současnosti. A to nemluvím o korupčních aférách některých představitelů z vedení těchto politických stran. Přitom se jedná jen o pouhý malý vršek ledovce. Většina takových korupčních praktik je i nadále bezpečně skryta mimo dohled občanů. Prostě z politiky se u nás stal jeden velký byznys. Za takových okolností nemůžeme čekat, že tito politici budou dělat politiku v zájmu občanů. Ti jsou schopni pouze politikařit.


Od demokracie k anarchii

Jedním z garantů demokracie jsou novináři. Alespoň v minulosti to tak v řadě případů bylo. Dokonce existuje rčení, že novináři jsou hlídacím psem demokracie. Jak to vypadá dnes, a to nejen u nás? Tak, jak jsem psal na začátku své úvahy, že nám chybí osobnosti, tak nám bohužel chybí i novináři. Ono totiž záleží na tom, komu noviny patří. Ne nadarmo máme přísloví: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Drtivé množství z našich periodik se hrdě nazývají jako nezávislé. Ve skutečnosti však mnohé z nich informují jednostranně a v zájmu svého majitele. Nelze se tomu divit. I novinář musí nějak uživit svoji rodinu. Ale to není a nemůže být novinář. U nás se vžil název "pisálek". Myslím, že to vystihuje jejich postavení a roli. Samozřejmě jsou i novináři hodní toho jména, ale prostor pro jejich práci je minimální.

A co ostatní média? Co naše veřejnoprávní ČT? To je jen jeden "zářný" příklad takzvaného nezávislého a objektivního informování našich občanů. Nedivme se, že za takovéto situace vzniká prostor pro různé spekulace, fámy, konspirační teorie a podobně. Ty jsou zpravidla šířeny v rámci Internetu a dalších veřejných sítí. Jako reakce na ně vznikají takové aktivity, jako například think- thank Evropské hodnoty J. Jandy, Čeští elfové a jim podobné spolky které si osobují právo na určování toho, co je informace a co dezinformace, na posuzování toho, kdo je proruský nebo pročínský a podobně.

Nedivme se, že mnoho lidí se nedokáže v této situaci orientovat. Někteří jsou znechuceni a rezignovali, ztrácí zájem něco změnit, nechtějí se angažovat v politice, a to ani v té komunální. Jiní naopak mohou inklinovat k agresivním projevům a k využívání této nepřehledné situace k vybíjení svých agresivních emocí. Toho jsme byli svědky například při nedávné demonstraci v Bratislavě a  tuto neděli v Praze. Oba tyto případy, kdy byla zneužita práva na demonstraci k agresivnímu prosazování zájmů malých skupin násilníků kteří se chtějí jen porvat svědčí o tom, jak si kdo vykládá demokracii, jak si kdo přisvojuje a vykládá své právo, svoji svobodu.

To vše, co jsem popsal je příčinou toho, že začínáme demokracii nahrazovat anarchií. Anarchie, to je stav bez řádu, představuje zmatek a chaos, který vyúsťuje v bezvládí. Podle mého názoru však demokracie není a nemůže být anarchií. Demokracie má a musí mít svá pravidla hry. Podmínkou je to, aby lidé těmto pravidlům důvěřovali. Důvěru si demokracie se svými pravidly získá nejen tehdy, když tato pravidla fungují ve prospěch většiny občanů. A druhou podmínkou je to, aby politici kteří tato pravidla stanovují byli také první, kteří je dodržují. Do těchto pravidel demokracie patří právo a svoboda. To jsou pojmy, které slýchám velmi často. Mnozí z těch, kteří se těmito pojmy ohání však zapomínají na to, že k pojmu právo patří také povinnost a odpovědnost, že ke svobodě patří spravedlnost.

Jsem zvědavý, jak si naše policie a soudy poradí nejen s těmi, kteří na Staroměstském náměstí vyvolali bitku s policií ale také s těmi, kteří zneužili Zákona o právu shromažďovacím (84/1990 Sb.). Jen připomenu to, že v době nouzového stavu na jaře tohoto roku byl na 1,5 roku vězení odsouzen člověk, který ukradl pět kusů pečiva. Demonstrace na Staroměstském náměstí probíhala také v době, kdy je vyhlášen nouzový stav. Došlo při ní nejen k velkým nákladům na policejní akci (což jsou peníze, které mohly být využity k nákupu zdravotnického materiálu atd.), ale také ke zranění mnoha nevinných lidí.

Uvidíme, zda ta socha se zavázanýma očima představující spravedlnost má tyto oči zavázané proto, aby měřila všem stejně, nebo je má zavázané proto, aby neviděla tu anarchii která pomalu, ale jistě nahrazuje demokracii.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)