Svátek má: Alena

Politika

Velikost textu:

Mně je jedno kam patřím, jen když dostanu zase najíst

Mně je jedno kam patřím, jen když dostanu zase najíst

<< SERIÁL (11) >> Psali jsme o rabování jako důsledku válečného strádání a hladu. Podívejme se např. na Chomutovsko.

Fronta na chleba
24. října 2018 - 07:20

Zajímavé bylo, že komunální politici slavně vyhlašovali podporu své separatistické provincii Deutschböhmen, ale lid obecný měl jiné starosti. Raboval.
 
Rabovali i dobře oblečení občané

V připravované knize „1918: Karneval vítězství“ je, že v Chomutově 2. listopadu lid obecný neudělal velkou radost chomutovskému německému okresnímu národnímu výboru (BNA), když vzal útokem kasárna a vyraboval je. Nebyla tam přítomna jenom chudina. Své si odnesli i dobře oblečení občané. Prý lépe oblečení se ze zásob zajímali především o rajčata a okurky. Zmizely zásoby, včetně velkého množství mouky a cukru.

Kvůli nepokojům rychle vznikla provizorní ozbrojená národní garda (Nationalgarde) o 23 mužích. Pozdě večer bylo vyhlášeno stanné právo.

Téhož dne, v neděli 2. listopadu 1918, rozvážní muži kadaňští jako političtí zástupci města zakládali okresní národní výbor (BNA). Podobně jako chomutovští i kadaňští se hrdě hlásili k novopečené provincii Deutschböhmen. Aby sláva byla dokonalá, dochází zároveň k rabování v místních kasárnách.

Údajně někteří místní činitelé pustili mezi lidi fámu, že Žatec a Chomutov obsazují čeští sokolové a bude proto lepší otevřít sklady, než aby věci padly do rukou sokolů. K polednímu lidé vybrali sklady se šatstvem, obuví, prádlem a prostě se vším, co nalezli. Zasáhnout (pozdě) museli četníci.


Vejprty: Zoufalství a beznaděj

Koncem války na Chomutovsku ve Vejprtech byl na první pohled klid. Ale v kronice z 2. listopadu je zápis svědčící o vyhladověném obyvatelstvu: „Špatným hospodařením dřívějšího režimu, stálým hladověním, mrznutím v nedostatečném oblečení, na čemž bohužel nesli vinu i naši vlastní okresní zástupci, stal se náš lid bázlivým a lhostejným. Často proto bylo slyšet řeči jako - mě je to jedno kam patřím, jen když dostanu zase najíst.“

Dodejme, že vejprtská radnice sháněla potraviny i v Českých Budějovicích. Budějovičtí jim přidělili 13 metráků ryb v ceně 10 Kč za 1 kg, ale sami si museli ryby nalovit a odvést. Problémy byly nekonečné: Vejprtští sehnali vagón jablek, jenže většina byla odcizena dříve, než byla rozdělena. Stejné to bylo s masem.

Ve Vejprtech byla situace velmi zoufalá již v únoru 1917. V tehdejší zprávě městského lékaře bylo uvedeno, že již nebyly brambory, nejen mléko, máslo a tuky, luštěniny, nebyla ani náhražková káva.

Mnoha lidem začaly otékat obličej, nohy a břicho. Podle zprávy děti tehdy již několik měsíců pily jenom dvakrát denně tzv. černou kávu z kořínků.

Proto se nemohli němečtí nacionalisté ve Vejprtech divit, že jejich soukmenovci byli lhostejní vůči jejich nacionalistickým představám o samostatné německé provincii.

(rp,fr,prvnizpravy.cz,foto:Petr Špaček, Tak to bylo v Ústí)