Svátek má: Otýlie

Politika

Velikost textu:

Mojmír Grygar: Paměť národa, nebo paměť sudetských Němců?

Mojmír Grygar: Paměť národa, nebo paměť sudetských Němců?

Se zděšením jsem si přečetl zprávu v lednovém čísle časopisu Tučňák, vydávaném městskou částí Praha 4, o tom, že v prostorách Divadla na Jezerce přivítá Divadelní kroužek Paměti národa zástupce „sudetských Němců, kteří zažili na vlastní kůži odsun z poválečných Sudet do Německa a Rakouska".

Mojmír Grygar
9. února 2022 - 06:20

„Hlavním tématem patnácti (!) setkání jsou vzpomínky dvou rodin, které žily na území Československa ještě před druhou světovou válkou.“

Účastníky kroužku nejsou dospělí lidé, o nichž se předpokládá, že mohou klást zástupcům rodiny Bachových a Adlerových nepříjemné  otázky, jako například, zda se jejich rodiče angažovali v Henleinově hnutí, páté koloně Hitlerova Německa, zda nebyl někdo členem ozbrojených oddílů tohoto hnutí, případně člen Freikorpsu, teroristických skupin školených přímo v Německu. Zejména by však bylo třeba vědět, jak se tyto rodiny chovaly za války. Předpokládám, že hosté z Německa něco takového popřou, ale bylo-li tomu tak, potom jejich rodiny měly nárok zůstat doma ve Stálkách nebo  v Dolních Pasekách.                                        

Diskuse se sudetskými Němci v Divadelním kroužku je určena dětem od 10 do 14 let, které věci vnímají citově, impulzivně, bez znalosti událostí, které určovaly osudy celých národů, osudy statisíců rodin českých, německých, polských, francouzských, ruských.

„Ale to sem přece nepatří,” pravděpodobně namítne paní Dominika Prokopová, která otevře již šestý semestr divadelního kroužku, věnovaný „vybraným událostem naší modermí historie“. „Patří to sem,” odpovídám, „protože je třeba rozlišovat malé pravdy od těch velkých, které nelze potlačit a umlčet těmi soukromými. Logika výkladu malých a velkých pravd je taková, že konstatování o hanebné roli německého národa v moderní historii nebo zjištění, že český národ v této zkoušce dějin obstál, je určeno  rozumovému vědomí, a předpokládá již určitou znalost a intelektuální úroveň. Naproti tomu vyprávění lidí o vlastních zážitcích, tedy o tom, co „zažili na vlastní kůži “, působí na naše city, smysly a představivost, a snadno může touto svou malou pravdou přebít tu velkou.    

Položme si otázku, proč zaměstnanci Paměti národa takové zvláštní divadelní školení pořádají, proč si dávají práci s vyhledáváním vhodných pamětníků odsunu, kdo jim na to poskytuje peníze (opatřuje to mnichovská organizace sudetských Němců, nebo nějaká česká nezisková organizace?). Iniciátoři takových akcí jistě vědí, že tu nejde jen o nevinné seznamování našich dětí s dvěma starými, jistě zdvořilými Němci. Kdo dokáže, že cílem takového složitého školení není popřít důvěru v poválečné dekrety o vysídlení Němců, kteří se podíleli na rozbití Československa a na přípravách války?
                                                                 
Prezident Edvard Beneš v květnu 1947 doprovodil dekrety o odsunu  Němců prohlášením, v němž čteme toto varování: „Může se stát, že mé dekrety, vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou postupem času prohlašovány za neplatné. Může se stát, tak jako v minulosti, že se najdou tak zvaní čeští vlastenci, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a  že budou nakloněni otázce jejich návratu. Nenechte se oklamat a návratu nedopusťte. Hitlerové odcházejí, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává.“
   
Dnes již návrat odsunutých Němců je nepravděpodobný, nereálný. Ale proč se stále ozývají hlasy z Německa, Rakouska i Maďarska žádající zrušetí Benešových dekretů? Jsou tu stále ještě velké pozemky, zámky, lesy, pole a komodity patřící dříve německé šlechtě. Vždyť Karel Schwarzenberg se ještě nedávno přimlouval za vydání nevyčíslitelného majetku Lichtenstejnů, kteří mají neomezenou podporu předáků sudetoněmeckých spolků. Dosud jsem nezaznamenal jediného předního německého politika, který by nejen neuronil slzu nad osudem odsunutých (podle jejich terminologie vyhnaných) soukmenců, ale kteří by také nezpochybnil samotný akt odsunu. To už není věc lítosti, kterou lze pochopit, ale povážlivá trhlina v přiznání viny a trestu Němců za největší, nejkrutější a všechny limity lidskosti překraující válku. Sudetským Němcům se podařilo, že jejich osud se stal důležitou polehčující součástí pošramoceného národního vědomí celoněmeckého národního vědomí.



Na školení Paměti národa v divadelním kroužku mě nejvíc rozhořčilo to, že se obrací k dětem, které jsou na začátku dospívání zvlášť náchylné k zaujímání vyhraněných citových a morálních postojů. Připomnělo mi to dva otřesné zážitky. Od toho prvního uplynulo dobrých 50 let; byla to holandská televizní reportáž z bavorské vesnice poblíž českých hranic, kde místní odsunutí Němci ukazovali ve svém Museu domova kresby svých dětí, které zachycovaly neumělým způsobem české vojáky, jak je honí a bijí. O tom, že to byly kresby na zakázku, nebylo pochyb – podivné bylo již to, že si děti zřetelně pamatovaly výložky a distinkce českých vojáků. Druhý podobný zážitek o zneužívání dětí v politice mi poskytl filmový záběr malých školáků jedné pražské katolické školy, kteří před mikrofonem přeříkávali naučená hesla o tom, že církvi „má  být vráceno, co jí bylo ukradeno“.             

Na závěr připomenu vlastní dětskou vzpomínku. Když mi bylo deset let, poznal jsem, dokonce dvakrát, otřesný zážitek vyhnání z domova. Poprvé na podzim 1938, když naše rodina musela do 48 hodin vyklidit naturální byt na železniční stanici, kde byl otec zaměstnán. První útěk byl před maďarskými fašisty, ten druhý, o rok později, před fašisty slovenskými. Ale koho, prosím vás, by dnes moje dětské vzpomínání mohlo zajímat? Když jsem si chtěl ověřit, kolik českých rodin muselo v letech 1938–1939 utíkat z pohraničí, a nahlédl jsem do téměř tisíc stran čítající knihy akademických autorů Československo. Dějiny státu (Libri, Praha 2018), o dramatickém masovém pohybu obyvatelstva v tragické chvíli dějin jsem se tam nic nedozvěděl. Bylo těch utečenců (tak nám říkali) tři sta tisíc nebo I víc? Nevím.            

Zřejmě to není věc hodná Paměti národa, končí komentář Mojmír Grygar.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)



Půjdete-li k volbám, koho budete volit ve druhém kole prezidentské volby?