Psal jsem již o tom, že britská královna, zbavena jakéhokoli přímého politického vlivu, plní pouze formální funkci. Ve světě, kdy se v hospodářské, politické i kulturní sféře stále více prosazuje symbolická, rituální funkce, kde vnější, na odiv stavěná firma, logo, n o s i t e l v ý z n a m u (v teorii znaků je to označovatel, signifiant) převažuje nad v ý z n a m e m (označovaným, signifié), kdy c e n u člověka, akce, věci určuje především atraktivita, schopnost upoutat pozornost, scéničnost, komunikativnost, hrubě řečeno imidž a prodejnost, ne však skutečná h o d n o t a, která se vyjeví často až později, kdy dlouhodobá váha podstaty věci, její závažnost a dlouhodobá p r o s p ě š n o s t převládne nad vratkou s m ě n i t e l n o s t í, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
V této souvislosti stojí za zmínku, že někteří vzdělanci, například filosof Nietzsche nebo matematik G. A. Hardy, snižovali jakékoli zdůrazňování praktické upotřebitelnosti myšlenky, činu, věci; odtud plyne také jejich kritika amerického pragmatismu, který upřednostňuje praktičnost, manipulovatelnost věci (také it easy) před hlubším rozborem otázky, a odstraňování n á s l e d k ů událostí dává přednost před hledáním jejich p ř í č i n.
Přesto je na místě otázka, proč Britové, z nichž mnozí nejsou monarchisté a ne každý se vyrovnal s nedobrou aférou kolem sňatku, rozvodu a smrti Diany, dnes v takovém počtu a takovou odevzdaností vzdávají královně poslední hold. Mezi obdivovateli jsou lidé nejrůznějšího stáří, stavu a původu. Bezpochyby se tu uplatňují obecné zákonitosti o popularitě a slávě. Lidé od pradávna tíhnou k uctívání bytostí vyšších schopností, které jim reprezentují modly, božstva, proroci, bohové. Z této posvátné sféry se odvozují světští císaři, králové, knížata, na tomto principu vyšší moci jsou založeny mýty, náboženství, politická hnutí a ideologie. (Kancléř Bismarck císařem Vilémem II. opovrhoval, ale když došlo na lámání chleba, byl ochoten před ním pokleknout; zdůvodnil si to tím, že ten ješitný omezenec je – marná sláva – vládcem z boží milosti. Vzdělaný, skeptický, excentrický rakouský šlechtic Adalbert Sternberg v polemice s Karlem Kramářem, jemuž vyčítal přílišné české sebevědomí, nakonec přece jen vytasil hlavní trumf, když ho nabádal, aby nezapomněl, že konečné slovo ve všem má císař, že jen on má právo rozhodnout o všech záležitostech svých poddaných.)
Nemyslím, že by v davu truchlících bylo mnoho vyznavačů posvátného kultu královského poslání, ale nějaká rezidua tohoto archaického pojetí působí na obyčejné lidi i na vzdělance. (Zarazilo mě, že při návštěvě Alžběty II. na Pražském hradě ceremoniář zdůrazňoval, že se nikdo nesmí královny dotknout. Připomnělo mi to skandál na španělském dvoře někdy v 17. století, kdy byl dvůr šokován bohatě pletenými punčochami jako darem královně; dar byl odmítnut památnými slovy „královna nemá nohy“.)
Odpověď na úvodní otázku hledejme v tom, koho a jak dav v dnešní době obdivuje, koho zbožňuje a jakými přemrštěnými projevy a gesty to dává najevo. Nesporné je, že ani v době, kdy demokracie nastoluje princip rovnosti všech lidských bytostí a kdy se zdůrazňuje váha jedince (podle Thatcherové a ekonomů Chicagské školy společnost neexistuje), ani v této době vypjatého individualismu nezaniká sociabilita, schopnost lidí se sdružovat, vytvářet velká shromáždění, v nichž se jedinec o své vůli ztotožňuje s celkem.
Stačí sledovat, jak dav fanoušků dovede vyjádřit svůj obdiv zpěvačce nebo zpěvákovi, jak je oddaný a jak snadno podléhá davové psychóze. (Na podiu je malá křečovitá zpěvačka Tina Turner a u nohou se jí vine nepřehledný zástup lidí, v němž jedinec se ztrácí, stává se zaměnitelnou částí celku.) Éra, kdy politikové–diktátoři fascinovali davy je již, chválabohu, za námi. Ale potřeba uspokojit archaickou potřebu uctívání bytostí, do jejichž rukou jsme se vydali, tu stále působí. Bytostnou potřebu uctívání neodstraňuje a nevyvrací ani dnešní pomníkové obrazoborectví, které se ostatně současně projevuje i fanatismem opačného typu – připomeňme boj o Mariánský sloup na Staroměstském náměstí nebo tvrdošíjné připomínání maršála Radeckého jako největšího českého vojevůdce.
Tajemství Alžbětiny slávy je v to, že nenese žádnou odpovědnost za věci veřejné, že jí nelze přičíst zásluhu ani hanu za účast Britů ve válce v Afghánistánu; totéž platí o Brexitu, o podpoře války na Ukrajině, o přistěhovaleckých zákonech, o právech sexuálních menšin a dalších podobných věcech. Takové úředně přikázané mlčení je opravdu nad zlato – vytváří iluizi, že je nad politikou, že ona nemá nic společného s hašteřením Toryů s Laboristy, že ji nikdo nemůže obvinit z podceňování úsilí o zlepšení životních podmínek občanů, o ochranu veřejného blaha a přírody. V tom, že nemá nic společného s politikou, je záruka její nevinnosti. Neví-li občan, co si královna myslí, může si do jejího mlčení vložit svůj názor. Je-li nespokojen s politikou, může si představit, že i ona má vůči ní vážné výhrady a tak se stává paradoxně „mlčícím mluvčím“ širokých vrstev. Dřív všechna moc pocházela od panovníka, dnes se pyramida obrací – rozhoduje lid. Aspoň se to tak tvrdí.
Ve velkoleposti loučení s Alžbětou II. se odráží ještě něco závažnějšího, co je dáno postavením Spojeného království v Evropě a světě. Co tuto situaci charakterizuje? Především strmý pád Evropy a její závislost na Americe. Bidenovi se podařil husarský kousek: vyvolal válku na Ukrajině, vtáhnul do ní státy Evropské unie a jejich energetickou závislost na Rusku nahradil dovozem drahého amerického zkapalněného plynu. což Britové se Brexitem snažili distancovat od bankrotu Evropské unie, ale neosvobodili se, naopak na misku společných ztrát přihodili svou váhu. A ta rapidně klesá.
Lidem podvědomě dochází, že královnina smrt je historický předěl. Na jedné straně je slavná minulost, kdy Evropa, s Británií na čele, určovala stav světa, na druhé straně nejistá budoucnost, vyznačující se řinčením zbraní a stavěním železných opon. Kam se poděla dřívější vojenská, hospodářská, politická a zejména kulturní moc malého světadílu, který, ač je geograficky jen přívěskem velkého asijského kolosu, pronikl i do těch nejzapadlejších koutů světa? Nevím, co táhne hlavou lidí, kteří hodiny, dny i noci čekají, aby mohli aspoň cípkem zahlédnout rakev zesnulé královny, nevím, co cítí vojáci, kteří nesou dřevěnou olovem vyztuženou rakev, nevím, co povzneslo vědomí diváků tleskajících královně v rakvi vezené přes půl Británie do Londýna. Lidé kolem trati zřejmě prožívali vzácnou chvíli, cítili se být součástí velkého společenství, svědky mimořádné historické události. Snad podvědomě cítili, že se loučí nejen s panovnicí, ale také s odcházející érou britské monarchie spojené se koncem slávy celého kontinentu. Na pohřeb oblíbené panovnice reagovali tím, co fyziololg Bechtěrev nazývá kolektivním reflexem. Je to gesto na záchranu hodnot, které již přestávají platit, je to duchovní sjednocení ve stavu hluboké krize.
Tak se velkolepý obřad pohřbu Alžběty II. stává posmrtnou mší za Evropu, posledním obřadem, poslední možností obrátit pozornost celého světa na Británii, na slavnou minulost jejich národů. O rekviem platí stará zásada – de mortuis nil nisi bene, o mrtvých jen dobře. To je důležitý smysl zádušní mše – zahlazovat rozpory, přinášet katarzi – smír, zapomenutí, odpuštění. Dík Alžbětě za tuto možnost.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
